Ústavní soud I.ÚS 508/07 – Ústní jednání

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele I. D., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Pod Terebkou 12, proti postupu Ministerstva vnitra České republiky, spočívajícím v nedopravení stěžovatele do azylového zařízení, spojené s návrhem na zrušení ust. § 73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Ministerstvo vnitra České republiky porušilo jeho právo garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aby Ministerstvu vnitra nařídil dopravit jej do azylového zařízení na území ČR a aby zrušil ust. § 73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud zjistil, že v totožné věci stěžovatel zahájil řízení podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem Ministerstva vnitra u Městského soudu v Praze; následně podal i kasační stížnost proti odmítavému usnesení tohoto soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 Ca 13/2007, k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítaný zásah spočíval podle žalobce - stěžovatele v jeho nedopravení do azylového zařízení.

Ústavní soud dále zjistil, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 3 Aps 1/2007, uvedené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Za uvedené situace je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo ukončeno, neboť shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který měl v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tak v uvedeném řízení znovu otevřela možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv.

Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není zásadně oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta, je tím nutno v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu odmítnout i související návrh na zrušení ust. § 73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Vojen Güttler v.r.

předseda senátu