I.ÚS 624/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 624/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky VHD TRADING s. r. o., se sídlem v Přelouči, Pardubická 1731, zastoupené Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Matky Boží 1182/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3574/2021-222 ze dne 22. 11. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 184/2014-185 ze dne 3. 6. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 35/2012-36 ze dne 23. 5. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. l a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); namítá rovněž porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a zároveň navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. 2. Stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici domáhá zaplacení 3 786 474 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správce daně. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že správce daně v zákonné lhůtě nerozhodl o stěžovatelkou uplatněném nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ("DPH") za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 a měsíce leden a únor 2005, jež jí měl vzniknout podle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ("ZDPH"). Byť správce původně vůči stěžovatelce vydal na základě vytýkacího řízení platební výměry ve vztahu ke spornému zdaňovacímu období, po sérii několika zrušujících rozhodnutích je zrušil rozhodnutími ze dne 5. 8. 2010, neboť dne 9. 3. 2010 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("ZSDP"). Podáním ze dne 14. 3. 2011 stěžovatelka následně uplatnila nárok na náhradu škody u vedlejší účastnice, která jej však odmítla uspokojit. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva, především uplatnění nároku na vrácení přeplatku daně u příslušného finančního úřadu. Neskončilo-li vytýkací řízení stanovením daňové povinnosti z důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, nastala podle nalézacího soudu situace, jako by vytýkací řízení vůbec neproběhlo. Stěžovatelce nic nebránilo postupovat podle § 46 odst. 5 ZSDP a uplatnit svůj nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Stěžovatelka měla požádat podle § 64 odst. 4 ZSDP o vrácení přeplatku a správce daně by jej podle § 155 odst. 2 a 7 daňového řádu vrátil. Jestliže však daňový subjekt nepožádá o vrácení vratitelného přeplatku do šesti let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl, přeplatek zaniká a stává se příjmem státního rozpočtu. Stěžovatelka o vrácení přeplatku nepožádala, ač tak mohla učinit do 31. 12. 2010 a 31. 12. 2011; zároveň věděla nejpozději doručením rozhodnutí finančního úřadu vydaného dne 5. 8. 2010, že DPH za předmětné období vyměřena nebude. 4. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem; v dané věci jde již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť Nejvyšší soud předchozí rozhodnutí opakovaně rušil. Odvolací soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 3244/09 ze dne 10. 3. 2011 (N 39/60 SbNU 463) s tím, že daň byla konkludentně vyměřena podle § 46 odst. 5 ZSDP v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 ZSDP dne 9. 3. 2010. Podle § 105 odst. 1 ZDPH platí, že vznikne-li v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Povinnost správce daně vrátit přeplatek ex offo však podle odvolacího soudu nemůže být časově neomezená; její limitace vyplývá z § 64 odst. 5 ZSDP, podle kterého platí, že nepožádá-li daňový dlužník, jehož daňová povinnost již zanikla, o vrácení daňového přeplatku do šesti let od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně, na které je přeplatek, nárok na přeplatek zaniká. Nárok zaniká až po šesti letech poté, co daňový dlužník přestane být poplatníkem daňové povinnosti. V projednávané věci stěžovatelka přestala být plátkyní DPH ke dni 17. 1. 2012; prekluzivní lhůta uplynula, a nárok na přeplatek proto zanikl. Stěžovatelka žádost o vrácení přeplatku správci daně nepodala, přestože je celou dobu o věci informována, soudí se a v řízení byla již v roce 2012 u prvního jednání ve věci poučena, ať tvrdí, že o vrácení žádala; v rozsudku odvolacího soudu pak byla v roce 2015 seznámena s tím, že daň byla vyměřena konkludentně. Za dobu 6 let od ukončení jejího plátcovství DPH v roce 2012 (a 8 let od konkludentního vyměření) stěžovatelka neučinila žádný aktivní krok, byť jí v tom nic nebránilo. Stěžovatelka měla chránit svá práva v souladu se zásadou vigilantibus iura; v důsledku jejího "nejednání" byla přerušena příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění předně uvedl, že náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se lze domáhat pouze tehdy, nelze-li sjednat nápravu cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje. Nejvyšší soud dal za pravdu stěžovatelce v tom, že byla-li daň vyměřena konkludentně, stěžovatelka nebyla povinna podávat žádost o vrácení nadměrného odpočtu podle § 64 odst. 5 ZSDP, neboť podle § 105 odst. 1 ZDPH je správce daně povinen přeplatek vrátit z úřední povinnosti ve lhůtě 30 dnů od vyměření. Podle Nejvyššího soud nicméně zároveň platí, že nevrátí-li správce daně vratitelný přeplatek ve stanovené zákonné lhůtě, je na daňovém subjektu, aby se vzniklé situaci bránil v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura. Bylo tedy na stěžovatelce, aby podle § 34c ZSDP podala podnět nadřízenému správci daně a upozornila ho, že původní správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože marně uplynula daňovým zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně provést úkon. Nejvyšší soud konečně potvrdil správnost závěru odvolacího soudu, že stěžovatelka byla pasivní, když se vratitelného přeplatku u správce daně nedomáhala, což vedlo k přerušení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou. 6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka předně tvrdí, že soudy porušily její základní právo na legitimní očekávání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť řízení o náhradu škody trvá déle než 11 let. Byť stěžovatelka respektuje obecné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3244/09 týkajícího se konkludentního vyměření daně, nesouhlasí s jeho interpretací ze strany obecných soudů. Sporná daň podle stěžovatelky nebyla v jejím případě vyměřena, neboť o jejích nárocích nebylo rozhodnuto podle § 46 odst. 5 ZSDP. K prokázání svého tvrzení přitom stěžovatelka navrhovala konkrétní důkazy (daňová přiznání, výpisy z daňového účtu), skutkový stav však nebyl dostatečně zjištěn; neprovedením navrhovaných důkazů a nereagováním na tvrzení stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Nepředepsal-li finanční úřad stěžovatelce částky daně, nepřepsaly se na její osobní daňový účet a nelze tedy dovozovat konkludentní vyměření daně. Fikce podle § 46 odst. 5 ZSDP není právní fikcí o vyměření daně, ale fikcí o doručení; konkludentní vyměření musí být vždy spojeno s právním úkonem pracovníka správce daně, který fakticky zanese údaje o dani do systému, čímž dojde i k předepsání daně na osobní daňový účet. 7. Konkludentnímu vyměření daně v případě stěžovatelky brání rovněž právní překážka res iudicata daná: 1) rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Ca 83/2008-50 ze dne 18. 6. 2009, který zrušil kromě rozhodnutí odvolacího správního orgánu i jim předcházející platební výměry; 2) zrušujícím rozhodnutím finančního úřadu ze dne 5. 8. 2011; a 3) neplatně podanými dodatečnými daňovými přiznáními. Stěžovatelka dále tvrdí, že Ústavní soud se v citovaném nálezu nezabýval otázkou, zda konkludentnímu vyměření daně můžou bránit jiné okolnosti. Podle stěžovatelky to nelze vyloučit, přičemž v takových případech se lze domáhat nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Za nesprávný stěžovatelka považuje závěr obecných soudů, že příčinná souvislost byla přerušena, protože nepodala žádost o vrácení přeplatku podle § 64 odst. 5 ZSDP; užití citovaného ustanovení vylučuje povinnost správce daně vracet nadměrný odpočet ex offo d