I.ÚS 628/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 628/22 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. 20 Cdo 2895/2021-235, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. 19 Co 75/2020-205, Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 2927/2020-174 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 19 Co 75/2020-137, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 14 C 136/2019-83 zamítl žalobu o určení, že Bc. Josef Mach (dále jen "žalobce") je výlučným vlastníkem v ní vymezené nemovitost (dále jen "nemovitost"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 č. j. 19 Co 75/2020-137 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 2927/2020-174 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem (tj. rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 19 Co 75/2020-205), změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti. Zejména poukázal na to, že soudní exekutor byl v dané věci pověřen provedením dražby nemovitosti na návrh osoby oprávněné s věcí disponovat (soudní komisařky) ve smyslu § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti [(exekuční řád); dále také "ex. řád"] a soudní komisařce byl dán předchozí souhlas soudem I. stupně ke zpeněžení nemovitého majetku patřícího do likvidační podstaty podle § 231 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také "z. ř. s"). Soud přisvědčil obvodnímu soudu, že soudní exekutor mohl přistoupit k dražbě podle ustanovení § 76 odst. 2 ex. řádu ve spojení s ustanovením § 66 odst. 2 ex. řádu jen za situace, jestliže měl doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví zůstavitelky, což bylo doloženo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (ze dne 31. 10. 2018 č. j. 13 D 227/2018-152), proti kterému žalovaný (dále jen "stěžovatel") jako účastník dědického řízení (podle § 117 odst. 1 z. ř. s.) nijak nebrojil a ani nepodal odvolání. Pro stěžovatele je citované usnesení závazné ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř. Správnost pravomocného usnesení o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky a o nařízení likvidace dědictví tak již nelze přezkoumávat. Stěžovatel navíc ani v průběhu procesu nařízení a provedení dobrovolné dražby nijak proti postupu soudního exekutora nebrojil a ani po udělení příklepu nevznesl žádné námitky. Soud současně poukázal na to, že stěžovateli byla dražební vyhláška dle doručenky datové zprávy doručena ve smyslu ustanovení § 336c odst. 1 o. s. ř. dne 21. 2. 2019 z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva, když nebylo prokázáno, že by současně s ní byl stěžovateli zaslán pokyn k jejímu vyvěšení na úřední desce. Ve vztahu k usnesení o příklepu uvedl, že podle doručenek do datových schránek bylo v této věci usnesení o příklepu podle § 336k odst. 1 věty prvé o. s. ř. řádně doručeno notářce namísto oprávněné a žalobci jako vydražiteli. Stěžovatel v předmětné dražbě není osobou, které by se mělo usnesení o příklepu doručovat a nepřísluší mu tak ani právo proti usnesení o příklepu podat odvolání. Odvolací soud uzavřel, že podle § 76 odst. 2 věty druhé ex. řádu se na danou dražbu použijí ustanovení exekučního řádu o provedení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí. Proto je třeba vycházet i z § 57 ex. řádu, podle něhož je uvedení v předešlý stav v exekučním řízení vyloučeno. Nejvyšší soud druhým napadeným rozsudkem (tj. rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 20 Cdo 2895/2021-235) dovolání stěžovatele pro nedůvodnost podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud správně vyšel ze závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném (prvním) rozsudku Nejvyššího soudu v souzené věci a současně potvrdil právní názor odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel v souzené věci nebyl osobou, které se mělo doručovat usnesení o příklepu a ani osobou, která měla právo podat odvolání do usnesení o příklepu. Dovolací soud při této příležitosti poukázal na to, že uvedený zásadní právní názor vychází nejen z gramatické dikce § 117 odst. 1 z. ř. s., ale také jej doplnil systematickým výkladem s ohledem na existenci norem chránících vlastnické právo třetích osob k předmětu dražby (srov. také nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1133/07) a ustanovení § 222, § 224 a § 225 z. ř. s., k jejichž porušení v souzené věci nedošlo, na čemž však stěžovatel dovolací důvod ani nestavěl. Dovolací soud proto připomněl, že dovolání argumentačně nesměřuje k existenci výjimečných důvodů, pro které by soud (exekutor) měl údajného vlastníka vydražené nemovitosti pokládat za osobu, které exekutor měl doručovat usnesení o příklepu a jež by měla právo se odvolat do usnesení o příklepu. Dovolací soud ani nepominul specifické postavení stěžovatele (jako veřejnoprávní korporace), kterému za účelem naplnění povinnosti ke zveřejnění termínu dražby byla doručena dražební vyhláška a jenž si vzhledem ke svému personálnímu a materiálnímu vybavení měl a mohl být vědom svých oprávnění deklarovaných v ustanovení § 222 a § 224 z. ř. s. K tomu Nejvyšší soud připomněl vlastní usnesení, jakož i nálezy Ústavního soudu. Navíc stěžovatel v dovolání ani netvrdí, že na svém právu podat vylučovací žalobu byla zkrácen. Nejvyšší soud konečně uvedl, že není na místě přehlížet ani to, že by prodej nemovitosti o výměře 27 m2 vedl k zásadní újmě na straně stěžovatele, pro kterou by měl bez dalšího konstatovat, že by měl § 236 odst. 1 písm. a) z. ř. s. v daném případě vyložit tak, že osobou, již se doručuje usnesení o příklepu, měl být také stěžovatel. III Stěžovatel v ústavní stížnosti především připomněl dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázal na to, že odvolací soud i dovolací soud zcela nesprávně nahlédly jím předkládaná tvrzení a důkazy a zcela rezignovaly na posouzení správnosti a úplnosti doručení listin, čímž zcela markantním způsobem založily nerovnost účastníků řízení. Stěžovatel dále za zcela nemístnou považuje úvahu dovolacího soudu, že by v případě předmětné nemovitosti o výměře 27 m2 mohl její prodej vést k zásadní újmě na straně stěžovatele; kdy tedy dovolací soud zcela rezignuje na spravedlivé posouzení věci a také zcela ignoruje skutečnost, že jako nejvyšší z obecných soudů má, s ohledem na nutnou předvídatelnost soudního rozhodnutí, vliv na tvorbu rozhodovací praxe. IV Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 19 Co 75/2020-137, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 2927/2020-174, k takovému závěru nedospěl, neboť rozsudek, který byl již jednou zrušen, nelze zrušit podruhé. Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný, proto jej odmítl. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 2927/2020-174 je z petitu ústavní stížnosti a z průběhu řízení před civilními soudy zřejmé, že stěžovatel napadá v této části návrhu rozhodnutí zrušovací, které nebylo rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepřípustnou (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu splňuje petit ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. 20 Cdo 2895/2021-235 a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. 19 Co 75/2020-205. Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah těchto rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně o