I.ÚS 664/23

Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že vedlejší účastník a) je členem vedlejšího účastníka b) [dále jen "bytové družstvo"] a nájemcem tam specifikovaného družstevního bytu (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V řízení bylo zjištěno, že předmětná členská práva a povinnosti byly převedeny v průběhu let několikrát. První převod byl uskutečněn ze strany F. H. na manžele M. H. a J. H.; následně byly práva a povinnosti převedeny na manžele Jana Lemela ml. a Gabrielu Lemelovou, a nakonec na vedlejšího účastníka a). V předcházejícím řízení bylo na základě znaleckého posudku zjištěno, že v době uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k družstvu trpěl F. H. duševní poruchou, která jej činila k tomuto úkonu podle tehdejší právní úpravy nezpůsobilým, a proto byla smlouva absolutně neplatná. Z uvedeného nalézací soud dovodil, že práva a povinnosti nemohly být platně převedeny (až) na vedlejšího účastníka a). Nalézací soud ovšem dospěl k závěru, že vedlejší účastník a) byl - stejně jako předchozí nabyvatelé - v dobré víře a členská práva a povinnosti v družstvu v dobré víře vydržel, čímž byly zhojeny vady nabývacího titulu, tj. smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 21. 3. 2011. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem (ve věci samé již třetím) potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné (výrok I), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především sporuje závěr obecných soudů, že vedlejší účastník a) je členem bytového družstva; již od počátku řízení totiž poukazuje na absenci jeho dobré víry při nabývání členského podílu. Stěžovatel shledává pochybení při hodnocení jednotlivých výpovědí svědků u soudů obou stupňů (tj. manželů Lemelových, M. H. a J. H.), zejména Jana Lemela ml. [syna vedlejšího účastníka a)], který měl na výsledku zcela zřejmý zájem a který podle zjištění soudů svého otce o vedení sporu o členství v družstvu neinformoval. Stěžovatel přitom poukazoval i na další okolnosti prokazující absenci dobré víry [tj. na podání vysvětlení Jana Lemela ml. u Policie České republiky, výzvu soudu ke sdělení rozhodných skutečností převodu členského podílu či na přibrání manželů Lemelových do řízení], nikoli jen na rodinný vztah mezi vedlejším účastníkem a) a Janem Lemelem ml., jak předestírá Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Obecné soudy se však odmítly zabývat stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Zpochybňuje-li stěžovatel skutkové závěry obecných soudů, Ústavní soud předesílá, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je upravena v § 132 občanského soudního řádu. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) či sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených (natož extrémních) rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Obecné soudy se podmínkami vydržení důkladně zabývaly a vypořádaly přitom i související námitky stěžovatele, načež dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že vedlejší účastník a) nabyl předmětný členský podíl v bytovém družstvu v dobré víře.

Zjevně neopodstatněná je námitka, že se obecné soudy nezabývaly jinými - stěžovatelem předestřenými - okolnostmi svědčící o absenci dobré víry, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že je zohlednily (srov. zejm. body 55 a 57 rozsudku nalézacího soudu a body 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že z nich nevyvodily (pro stěžovatele příznivý) závěr o absenci dobré víry vedlejšího účastníka a), porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezakládá.

Zpochybňuje-li stěžovatel hodnověrnost svědků pouze z toho důvodu, že mohou mít na výsledku řízení zájem, jde o nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným obecným soudem, v němž - jak bylo uvedeno - žádné excesy Ústavní soud nezjistil. Nic by to navíc nezměnilo na závěru obecných soudů, že vedlejší účastník a) vylíčil skutková tvrzení a označil důkazy k prokázání dobrověrného nabytí družstevního podílu a bylo následně na stěžovateli, aby dobrou víru vedlejšího účastníka a) zpochybnil, což se mu nepodařilo (viz bod 56 rozsudku nalézacího soudu a bod 19 rozsudku odvolacího soudu).

K uvedenému lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, který vyložil, že rodinné vazby samy o sobě dobrou víru nezpochybňují (bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). Neodpovídá potom skutečnosti, jak předestírá stěžovatel, že obecné soudy nevzaly v potaz i jiné okolnosti, než právě tvrzené rodinné vazby. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud pouze k otázce vlivu příbuzenského vztahu, učinil tak nad rámec závěru, že stěžovatel zpochybňuje odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, což není způsobilý dovolací důvod (body 5 a 6 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy nespařuje nic neústavního ani ve způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.