I.ÚS 671/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 671/13 ze dne 29. 7. 2013 N 135/70 SbNU 251 Odůvodnění absence ústního jednání v řízení před správním orgánem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 29. července 2013 sp. zn. I. ÚS 671/13 ve věci ústavní stížnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, i. s. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jimiž byly stěžovatelce uloženy pokuty, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako vedlejšího účastníka řízení. * Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. * Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. 6 As 47/2012-43 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 4 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu spatřuje ve způsobu, jakým Nejvyšší správní soud naložil s její námitkou uplatněnou v kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že bylo povinností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jen "Rada") nařídit v rámci jí vedeného správního řízení ústní jednání a při tomto jednání provést důkaz audiovizuálním záznamem pořadu, za jehož odvysílání byla stěžovatelce uložena sankce. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že kasační stížností uplatněný důvod, jehož podstatou je zpochybnění procesu dokazování, neuplatnila v žalobě, proto se jedná v této části o nepřípustný důvod kasační stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku v žalobě vznášela v širším kontextu uplatňování obhajovacích práv, v kasační stížnosti pak navíc odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 7 As 57/2010-82, v němž Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy primárně při ústním jednání. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na právním názoru, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v jeho předchozí judikatuře. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva být neprodleně seznámena s důvodem obvinění, které proti ní bylo vzneseno, a upozorňuje, že součástí správního spisu není žádné upozornění na porušení zákona dle § 59 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, jehož existence je podmínkou uložení sankce. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 6 As 26/2010-101. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, dle něhož je postačující, pokud byla s podkladovými upozorněními, na jejichž existenci je rozhodnutí o uložení sankce založeno, seznámena v rozhodnutí vedlejšího účastníka. II. 3. Z obsahu spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 7 A 10/2010, 7 Ca 145/2008 a 7 Ca 146/2008, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro věc relevantní skutečnosti. 4. Rozhodnutími Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 30. 11. 2006 č. j. jfu/8639/06, sp. zn. 2006/362/kov/FTV, ze dne 30. 11. 2006 č. j. jfu/8640/06, sp. zn. 2006/363/kov/FTV, a ze dne 29. 11. 2006 č. j. jfu/8681/06, sp. zn. 2006/364/kov/FTV, byly stěžovatelce uloženy pokuty ve výši 200 000 Kč, 250 000 Kč a 200 000 Kč za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Proti citovaným rozhodnutím podala stěžovatelka žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 A 10/2010-208 napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. III. 5. Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy je následující: Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Část ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ustanovení čl. 4 Ústavy zní: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. IV. 6. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v žalobě stěžovatelka vady dokazování nenamítla, domáhala se toliko nařízení ústního jednání. Ohledně kasační námitky stěžovatelky týkající se nedostatku předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud vyšel ze závěrů své předchozí rozhodovací činnosti o povaze upozornění, podle níž je upozornění třeba vnímat v jeho materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce; podstatou upozornění je předání určité informace s tím, že není rozhodující, jakou formou k němu dojde, a nemusí mít ani charakter samostatného aktu či přípisu. Nejvyšší správní soud je názoru, že stěžovatelce v době vysílání druhé řady pořadu Vyvolení byly přesvědčivě známy vytyčené meze a postoj vedlejší účastnice k typovým skutkovým okolnostem, a proto před kasačním soudem obstál názor Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že není povinna zakládat do spisu všechna typově shodná upozornění na porušení zákona, neboť vzhledem k tomu, že stěžovatelce byla zmíněná upozornění nepochybně doručena, byla stěžovatelka s jejich obsahem již seznámena. 8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. 9. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka z předmětných rozsudků vytrhává z kontextu pouze určité pasáže a prezentuje je tak, aby se hodily pro její tvrzení. Konkrétně se jedná o námitku stěžovatelky o neuskutečnění ústního jednání, která byla v žalobě zasazena do kontextu v souvislosti s problematikou obhajovacích práv, a tak se s ní Městský soud v Praze také vypořádal. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nesouhlasí s tím, že by Nejvyšší správní soud vyjádřil odlišný právní názor na to, zda by mělo dokazování zhlédnutím záznamu proběhnout při nařízeném ústním jednání před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. On se touto otázkou vůbec nezabýval, neboť uvedl, že takováto námitka byla stěžovatelkou uplatněna