I.ÚS 701/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 701/11 ze dne 1. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. L. W., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2010, č. j. 22 Ca 295/2009-25, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 104/2010-57, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro tvrzené porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti. Dne 19. 6. 2008 obdržel prvoinstanční správní orgán, Ředitel Policie ČR, Okresního ředitelství Frýdek - Místek, sdělení Inspekce ministra vnitra, že stěžovatel v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 provozoval ohlašovací vázanou živnost, jejímž předmětem bylo plnění nádob plyny - montáž, opravy, revize a zkoušky vyhrazených plynových zařízení, plnění tlakových nádob plyny. To potvrzoval výpis z živnostenského rejstříku vedeného Živnostenským úřadem Městského úřadu Český Těšín ze dne 18. 6. 2008. Prvoinstanční správní orgán zahájil dne 20. 6. 2008 řízení ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Dne 20. 6. 2008 obdržel vyrozumění Živnostenského úřadu Městského úřadu Český Těšín ze dne 11. 12. 2007, že provozování živnosti stěžovatele bylo přerušeno od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009. Správní orgán I. stupně vydal dne 25. 6. 2008 rozhodnutí č. j. PRŘOŘFM-1123/2008 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb. s odůvodněním, že stěžovatel v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 jako příslušník Policie ČR provozoval živnost podle živnostenského zákona na základě živnostenského oprávnění, čímž porušil omezení stanovené v § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Ředitel Police ČR - Správy Severomoravského kraje svým rozhodnutím ze dne 3. 10. 2008, č. j. PSM-6809-14/ČJ- 2008-KR-PK, zamítl. K žalobě stěžovatele zrušil Krajský soud v Ostravě svým předchozím rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 22 Ca 340/2008-26, citované rozhodnutí Ředitele Police ČR - Správy Severomoravského kraje a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě totiž přisvědčil žalobní námitce, že se žalovaný Ředitel Police ČR - Správy Severomoravského kraje plně nevypořádal s otázkou prekluze práva rozhodnout o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPT-6809-25/ČJ-2008-KR-PK, Ředitel Police ČR - Správy Severomoravského kraje odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí opět zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že v případě stěžovatele je z hlediska právní teorie počátek běhu objektivní lhůty, a tím i počátek běhu lhůty pro zánik práva, konstruován jako u jednání pokračujícího či trvajícího. Tento výklad potvrzuje i ustanovení § 220 zákona č. 361/2003 Sb. Jelikož jednání odporující zákonu pokračovalo i po dni účinnosti tohoto zákona, konkrétně po celý rok 2007, je počátkem plynutí objektivní lhůty pro propuštění podle ust. § 42 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. den následující po ukončení jednání v rozporu se zákonem, resp. den následující po učinění oficiálního kroku k ukončení výdělečné činnosti, tedy den následující po podání písemné žádosti jmenovaného o přerušení provozované činnosti. Obě data spadají až do měsíce prosince 2007, rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru stěžovatele bylo vydáno dne 25. 6. 2008 a stěžovateli doručeno dne 26. 6. 2008. Jednoroční objektivní lhůta tak byla dodržena. Krajský soud v Ostravě se v napadeném rozsudku s právním názorem Ředitele Police ČR - Správy Severomoravského kraje ztotožnil. Za rozhodující považoval právní skutečnost, že posuzované jednání stěžovatele mělo charakter pokračujícího skutku. V případě trvajícího nezákonného skutku je totiž skutková podstata nezákonného jednání naplňována v každém okamžiku jeho trvání. Skutek je považován za dokonaný až ukončením protiprávního jednání a teprve od toho okamžiku běží lhůta k uložení sankce. V posuzované věci se jednání stěžovatele (výkon ohlašovací vázané živnosti) stalo nezákonným s účinností zákona o služebním poměru, tj. ke dni 1. 1. 2007. Stěžovatel vykonával zakázanou činnost po celou dobu kalendářního roku 2007. Jednalo se tedy o protiprávní jednání trvající, u něhož je rozhodující právě trvání protiprávního stavu a není rozhodující, kdy následek nastal, ale do kdy trval. Jednoletá objektivní lhůta k uložení sankce začíná ve smyslu shora uvedeného běžet ode dne, kdy bylo protiprávní jednání dokonáno. V posuzované věci se tak stalo ke dni 31. 12. 2007, právo uložit sankci mohlo být poprvé uplatněno dne 1. 1. 2008. Pokud bylo o propuštění stěžovatele rozhodnuto v průběhu roku 2008, stalo se tak v souladu se zákonem. Na základě toho Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, protože se ztotožnil s rozhodovacími důvody krajského soudu. V konkrétnostech uvedl zejména následující: "V projednávané věci je dále podstatné, že výkon podnikatelské činnosti stěžovatele nebyl jednorázovým porušením omezení jeho práva na výkon podnikatelské činnosti stanoveného v § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Tím, že stěžovatel své podnikání bez zbytečného odkladu po účinnosti zákona, tj. po 1. 1. 2007, v souladu s § 220 neukončil, vytvořil protiprávní stav, který následně udržoval. Zásadní otázkou je zde tudíž právě to, jak má být v tomto případě vyloženo ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., tedy jak má být definován okamžik, kdy vznikl důvod propuštění, a v návaznosti k tomu, jak je třeba vyložit ustanovení § 210 zákona, tedy jak má být určen okamžik, kdy mohlo být právo na propuštění příslušníka uplatněno poprvé. Je přitom zřejmé, že možnost prvního uplatnění tohoto práva je spojena právě se vznikem důvodu propuštění. Nejvyšší správní soud podotýká, že § 42 zákona č. 361/2003 Sb. vymezuje důvod propuštění stanovený pod písmenem f) jako jednorázové porušení povinnosti (tj. že příslušník porušil omezení stanovená v § 47 nebo § 48). Je evidentní, že zákon nepamatuje na případy, kdy příslušník vykonával činnost odůvodňující jeho propuštění po určitou dobu, případně kdy tuto činnost stále vykonává v okamžiku, kdy se o ní služební funkcionář dozví. Nejedná se přitom pouze o důvod propuštění podle § 42 odst. 1 písm. f), ale i podle písmene d) tohoto ustanovení, podle něhož příslušník porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v těchto případech je nutno (stejně jako v případě posuzování odpovědnosti za trvající správní delikt) vycházet z teorie trestního práva, která rozlišuje z hlediska časového úseku, v němž byly spáchány, (kromě jednorázových trestných činů) trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jejž posléze udržuje, anebo jímž udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud alespoň část protiprávního jednání, jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona, a to za podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 - 44). Tyto principy je třeba obdobně aplikovat i v projednávaném případě při posouzení odpovědnosti za protiprávní jednání stěžovatele a při posouzení běhu lhůty stanovené pro doručení rozhodnutí o propuštění. Současně je však nutno zohlednit specifika tohoto případu, tedy specifika úpravy zákona č. 361/2003 Sb. Teorie trestního práva totiž vychází z toho, že postih za trestný čin je důsledkem právní odpovědnosti pachatele, která trvá po celou dobu páchání trestného činu. Teprve ukončením tohoto protip