Ústavní soud I.ÚS 725/24

Usnesením č. j. 49 EXE 759/2022-446 ze dne 25. 4. 2023 Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") zastavil řízení o návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce ze dne 9. 11. 2022. Usnesením č. j. 49 EXE 759/2022-449 ze dne 2. 5. 2023 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 12. 7. 2022 ve znění jeho doplnění ze dne 26. 7. 2023. K odvolání stěžovatele tato usnesení potvrdil Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že exekuční titul již byl splněn, a proto není k exekuci žádný důvod. Nelze totiž vyklidit něco, co je již vyklizeno. Nejvyšší soud nereagoval na jeho otázku, zda důvodem k zastavení exekuce je skutečnost, že exekuční titul je materiálně nevykonatelný. Obvodní soud přes výslovnou písemnou žádost stěžovatele nenařídil jednání (či místní šetření) a odmítl zjistit, zda je exekuční titul vykonatelný. Tuto vadu nenapravil ani odvolací soud. Jelikož nebylo nařízeno jednání, nebyl ani proveden žádný důkaz, který by prokazoval vedlejší účastnicí (oprávněnou) tvrzené skutečnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Žádné ústavněprávní vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí důvody, pro něž nebylo jeho návrhům na zastavení exekuce vyhověno. U jednoho návrhu dospěl obvodní soud k závěru, že jeho projednání brání překážka věci rozhodnuté a druhý shledal jako nedůvodný, neboť v něm stěžovatel neuvedl žádný způsobilý důvod pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 o. s. ř. (zabýval se v něm totiž lhůtou pro vyklizení). Na tom, zda je exekuční titul materiálně vykonatelný či nikoli, žádné z napadených ani jim předcházejících rozhodnutí nestojí, a proto nelze soudům vytýkat, že se touto otázkou nezabývaly (viz také body 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu).

S námitkou nenařízení jednání se již vypořádal odvolací soud tak, že v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. je třeba ve smyslu § 269 odst. 2 o. s. ř. nařídit jednání zpravidla tehdy, jsou-li skutková tvrzení sporná a je třeba provádět dokazování; o takový případ v nynější věci nešlo, protože o skutkových okolnostech důvodů pro zastavení exekuce nebylo mezi účastníky sporu. Sporné bylo pouze právní posouzení, zda jsou důvodem pro zastavení exekuce. O obou návrzích na zastavení exekuce tudíž bylo možné rozhodnout bez nařízení jednání (viz body 7 a 8 usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud v tomto řádně odůvodněném postupu nespatřuje nic protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2240/22 ze dne 31. 1. 2023; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.