Ústavní soud I.ÚS 726/24 – Jednací jazyk

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel disponoval od 10. prosince 2008 povolením k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na základě družského vztahu s občankou České republiky. Po skončení tohoto vztahu bylo stěžovateli rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 3. července 2013 povolení k přechodnému pobytu ukončeno a byla mu stanovena lhůta k vycestování v délce 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (od 16. července 2013). Stěžovatel rozhodnutí vedlejší účastnice napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud"), který žalobě usnesením č. j. 10 A 170/2013-25 ze dne 10. září 2013 přiznal odkladný účinek. Rozsudkem č. j. 10 A 170/2013-53 ze dne 18. ledna 2017 pak žalobu zamítl.

Dne 8. února 2017 požádal stěžovatel o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Usnesením č. j. OAM-2026-56/TP-2017 ze dne 29. srpna 2022 Ministerstvo vnitra podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. května 2017 ("zákon o pobytu cizinců"), opětovně (poté, co tak učinilo již dne 13. března 2017 a 19. července 2019) správní řízení o žádosti stěžovatele zastavilo, neboť stěžovatel k podání žádosti nebyl oprávněn. Stěžovatel usnesení napadl odvoláním, které vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. MV-189601-7/SO-2022 ze dne 14. prosince 2022 zamítla.

Krajský soud v Plzni ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice. Ztotožnil se s vedlejší účastnicí, že stěžovatel ke dni 8. února 2017 (podání žádosti) neměl na území České republiky povolený pobyt a že pobyt stěžovatele na území České republiky založený toliko na přiznaném odkladném účinku správní žalobě není započitatelný do období pěti let nepřetržitého pobytu podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu. Správní orgány ani podle něj nepochybily, pokud řízení o žádosti stěžovatele o povolení k trvalému pobytu zastavily. Současně z obsahu spisu nezjistil, že by postup správních orgánů měl vůči stěžovateli nepřiměřené důsledky. Stěžovatel území České republiky i přes stanovenou povinnost neopustil, pobývá zde na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 9. září 2024.

Stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vydání povolení k trvalému pobytu, jak jsou stanoveny v § 68 a násl. zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že přiznání odkladného účinku správní žalobě neprodlužuje stávající pobytové oprávnění ani nevytváří fikci povoleného pobytu. Je přesvědčen, že na území České republiky pobýval dne 8. února 2017 oprávněně, a to buď v rámci lhůty pro vycestování z území, případně na základě bezvízového styku, který mu jako občanu Australského společenství náležel. Prokázal, že na území České republiky fakticky žije nepřetržitě od června 2008 a že ke dni pravomocného ukončení povolení k přechodnému pobytu dosáhl doby 5 let pobytu na území. Stěžovatel se dovolává přímého účinku čl. 4 odst. 1 Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty ("Směrnice"). Stěžovatel sice disponuje povolením k dlouhodobému pobytu, ovšem až od roku 2022, o trvalý pobyt a status dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropského společenství bude moci požádat až v roce 2027.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

Popsanými námitkami stěžovatele se krajský soud i Nejvyšší správní soud již zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Správní orgány a soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ke dni 8. února 2017 neměl na území České republiky žádný povolený pobyt. Z České republiky měl na základě rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu povinnost vycestovat - vzhledem k přiznanému odkladnému účinku správní žaloby do 19. ledna 2017. Důvody, pro které rozhodly napadenými rozsudky, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.

Výklad a aplikace § 68 a násl. zákona o pobytu cizinců byly provedeny správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Namítá-li stěžovatel, že výklad, podle něhož přiznání odkladného účinku žalobě po jeho skončení nepůsobí nový běh lhůty k vycestování, popírá smysl této lhůty (aby měl cizinec k vycestování zachován dostatečný časový prostor), krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že v konkrétní situaci může být následně obtížné pro cizince realizovat své vycestování např. ve lhůtě několika málo dní, ale těmto potížím lze předejít aktivním jednáním cizince, např. prostřednictvím žádosti o vydání nového rozhodnutí (nového stanovení lhůty k vycestování). Uvedeným způsobem stěžovatel nepostupoval a nemůže se tak (jak také konstatoval krajský soud) ve svůj prospěch dovolávat případných negativních důsledků plynoucích ze své procesní neaktivity. Krajský soud nadto uvedl, že nejde ani o otázku pro rozhodnutí soudu podstatnou, neboť je patrné, že stěžovatel stejně ve stanovené lhůtě ani potom území České republiky neopustil a žádným problémům v důsledku relativně krátkého zbytku lhůty k vycestování po pravomocném skončení soudního řízení tedy rozhodně nečelil.

Ústavní soud se otázkou splnění podmínek stanovených v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zabýval např. v unesení sp. zn. II. ÚS 489/23 ze dne 7. března 2023, v němž uvedl, že při hodnocení splnění podmínky pětiletého nepřetržitého oprávněného pobytu ke dni podání žádosti podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je třeba zohledňovat dobu kontinuálně na sebe navazujících pobytových oprávnění (a faktickou přítomnost cizince na území v rámci této doby), a to v souladu s pravidly stanovenými § 68 odst. 2 a 3 tohoto zákona. Uvedeným způsobem správní soudy v nyní posuzované věci postupovaly a podrobně, srozumitelně a přehledně rozvedly, v jakých časových obdobích svědčilo stěžovateli jaké pobytové oprávnění, a ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatel nesplnil ani podmínku oprávněného pobytu na území České republiky v den podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, ani podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na území České republiky. Správní soudy se přitom zabývaly i otázkou možného čerpání bezvízového styku stěžovatelem (který mohl realizovat pouze v délce devadesáti dní ode dne 11. prosince 2013 - po ukončení platnosti jeho povolení k přechodnému pobytu) i otázkou možnosti stěžovatele požádat o vydání povolení k trvalému pobytu před účinností novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 314/2015 Sb. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud neshledaly důvod, který by bránil stěžovateli (s odkazem na přímý účinek Směrnice) usilovat o přímou aplikaci Směrnice v době, kdy nebyla řádně transponována do českého právního řádu. Aplikací přímého účinku Směrnice se zabývaly i správní orgány, které dovodily, že i směrnice (podobně jako zákon o pobytu cizinců po transpozici směrnice provedené zákonem č. 314/2015 Sb.) vyžaduje, aby žadatel pobýval na území oprávněně a nepřetržitě po dobu 5 let. S tímto jejich závěrem se správní soudy ztotožnily.

Na výše uvedeném nic nemění ani konstatování stěžovatele, že ačkoli v současné době disponuje povolením k dlouhodobému pobytu udělenému mu v roce 2022, působí mu dopady formalistického posuzování jeho žádosti komplikace (nemůže být účasten veřejného zdravotního pojištění, musí podávat žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu apod.). Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 489/23, při posuzování žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců zákonodárce správním orgánům záměrně nesvěřil možnost uvážení. Role správních orgánů se omezuje na ověření, zda byly splněny výše uvedené podmínky stanovené pro vydání tohoto povolení. Zákon o pobytu cizinců v případě žádosti podle § 68 odst. 1 neumožňuje ani prominutí podmínky pětiletého nepřetržitého pobytu na území z důvodů hodných zvláštního zřetele. Za situace, kdy stěžovatel v době podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu pobýval v České republice zcela bez jakéhokoli oprávnění k pobytu, správní soudy proto v nyní posuzované věci jinak (než jak učinily napadenými rozhodnutími) rozhodnout nemohly.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů (zejména jde-li o otázku vlivu odkladného účinku žaloby na běh lhůty k vycestování a na uplynutí doby platnosti povolení k přechodnému pobytu) a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.