I.ÚS 811/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 811/20 ze dne 23. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Dominikem Krčem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1329/2019-2373 ze dne 10. 12. 2019 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 33/2019 ze dne 19. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 11 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 1 Protokolu č. 4 Úmluvy. Stěžovatel rovněž požádal o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu i odložení vykonatelnosti napadených rozsudků podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 1/2019-2228 ze dne 28. 3. 2019 uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným. Vrchní soud v Praze (dále také "odvolací soud") pak ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 9 To 33/2019 ze dne 19. 6. 2019 zrušil v celém rozsahu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. právní kvalifikace zůstala stejná) a uložil mu podle § 209 odst. 5 za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a 2 trestního řádu pak bylo rozhodnuto o návrzích poškozených. Dále byl stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby ohledně dvou dílčích skutků (týkajících se uzavření dvou smluv o úvěru s věřitelem Moneta Money Bank, a. s.), kterými měl spáchat dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a v návaznosti na toto zproštění bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 trestního řádu o odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dopustil v podstatě tím, že v období nejméně od 21. 12. 2006 do 16. 4. 2009 uzavřel s cílem vlastního neoprávněného obohacení celkem 24 smluv o půjčkách, úvěrech či dodání služeb a zboží, přičemž již v době uzavírání těchto smluv mu bylo zřejmé, že vzhledem k jeho nepříznivým hospodářským výsledkům podnikání nebude schopen takto nově vzniklé závazky hradit, což se také stalo, když své závazky splácel částečně, případně je nesplácel vůbec, přičemž v období od roku 2009 do 2011 byly úvěry zesplatněny pro nehrazení pravidelných měsíčních splátek, a tímto jednáním byla způsobena škoda v souhrnu ve výši 23 879 109,60 Kč. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání stěžovatel i nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil - z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce - rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou (výrok I.). Výrokem II. pak stěžovatelovo dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti trestním soudům vytýká stručně řečeno to, že skutkové a právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, obecné soudy ignorovaly argumenty stěžovatele ohledně posouzení splatnosti půjček i jeho návrh na provedení důkazu (znaleckého posudku z oboru písmoznalectví), čímž porušily nejen jeho právo na spravedlivý proces, ale též zásadu in dubio pro reo i zásadu zákazu uvěznění pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který zrušil výrok odvolacího soudu o výši trestu (čtyřletý trest) a nově uložil trest pětiletý. Podle názoru stěžovatele měl Nejvyšší soud věc vrátit zpět soudu odvolacímu tak, aby měl možnost podrobněji a lépe odůvodnit skutečnosti svědčící pro aplikaci § 58 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k napadeným rozhodnutím upřesňuje, že ačkoliv stěžovatel v závěrečném petitu ústavní stížnosti požaduje in eventum zrušení celého rubrikovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 33/2019 ze dne 19. 6. 2019, z textu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížností brojí (logicky) pouze proti výrokům o vině a povinnosti k náhradě škody poškozeným rubrikovaného rozsudku, neboť rubrikovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu - z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce - napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1329/2019-2373 ze dne 10. 12. 2019 zrušen. Ústavní stížnost proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu by tak bylo nutné odmítnout pro nepřípustnost, neboť by směřovala proti již neexistujícím výrokům napadeného rozsudku. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžejním námitkám stěžovatele ohledně nezohlednění nově sjednané splatnosti půjček v závěrech nalézacího i odvolacího soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že pozdější změna splatnosti sm