I.ÚS 869/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 869/23 ze dne 21. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Martou Nedvědovou, advokátkou, sídlem Částkova 1977/73, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 24 Cdo 2520/2022-133, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2022 č. j. 36 Co 281/2021-86 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. června 2021 č. j. 10 Nc 30001/2021-65, 10 P a Nc 71/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, nezletilého J. K. a Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") výrokem I. zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro prominutí předpokládané § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), tedy že prominutí zmeškání popěrné lhůty v tomto případě nevyžaduje ani zájem dítěte, ani veřejný pořádek. Vzhledem k tomu, že není známý biologický otec dítěte, je v jeho nejlepším zájmu, aby bylo otci otcovství ponecháno, neboť o nezletilého fakticky pečuje pravidelně polovinu měsíce, a nezletilý jej považuje za svého otce a má k němu citový vztah. Stanovení prekluzivní lhůty v § 790 občanského zákoníku slouží k zajištění stability vztahů v rodině a chrání zájmy dítěte, které jsou vždy upřednostněny před zájmy rodičů. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. usnesení okresního soudu změnil tak, že tento výrok se nevydává (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zájem dítěte nevyžaduje, aby bylo otcovství popřeno, když otec o nezletilého pečuje stejnou měrou jako matka, plní roli otce, a zároveň není znám žádný jiný muž, který by mohl plnit roli otce nezletilého. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství představuje výjimečný postup. Skutečnost, že otec učinil souhlasné prohlášení o určení rodičovství v dobré víře, že je biologickým otcem, ačkoli jím zřejmě není, neodůvodňuje použití tohoto výjimečného institutu. Důsledky zachování právního otcovství otec spatřuje zejména v jeho ekonomické zátěži placením výživného, což by jej omezilo v založení nové rodiny. Ekonomický zájem otce však nepřevažuje nad zájmem nezletilého na péči otce. Otec ani matka navíc ještě novou rodinu nezaložili. Namítal-li stěžovatel, že prohlášení o otcovství učinil v důsledku omylu, do kterého jej vědomě uvedla matka, lze se neplatnosti takového jednání dovolat jen do šesti měsíců, proto se soud pro opožděnost touto námitkou nemohl zabývat. Protože jde o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou se řízení nekončí, změnil krajský soud výrok II. usnesení okresního soudu o nákladech řízení tak, že se nevydává. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1114/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou, když stěžovatel současně s ústavní stížností podal proti usnesení krajského soudu dovolání, o kterém v té době nebylo rozhodnuto. 5. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, a dovodil, že výluka z přípustnosti dovolání podle § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), na projednávanou věc nedopadá, na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté krajským soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5903/2016). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu § 792 občanského zákoníku znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal Nejvyšší soud již v minulosti stanovisko, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle § 792 občanského zákoníku je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom nezletilý stěžovatele považuje za svého otce a má k němu citový vztah, a stěžovatel o nezletilého pečuje. Zpochybňuje-li stěžovatel skutková zjištění (např. že mezi nezletilým a stěžovatelem je citová vazba), uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu Nejvyššího soudu - jak vyplývá z § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá). Ke skutečnostem a důkazům uplatňovaným stěžovatelem nově až v dovolacím řízení Nejvyšší soud v souladu s § 241 odst. 6 o. s. ř., nepřihlédl. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že matka nezletilého od počátku věděla, že stěžovatel otcem nezletilého není. Stěžovatel byl matkou nezletilého uveden v omyl o tom, že právě on je otcem nezletilého. Stěžovatel legitimně očekával, že soud se bude zabývat tím, že byl do (právního) postavení otce vědomě vmanipulován jednáním matky nezletilého. Námitka, že byl matkou uveden v omyl a vmanipulován do role otce, je přitom podle názoru stěžovatele zásadní mj. právě pro úvahy soudu o tom, zda zmeškání lhůty lze či nelze prominout. Obecné soudy však rezignovaly na jeho požadavek, aby byl posouzen i zájem právního otce. 7. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že ve veřejném zájmu nepochybně je, aby matriční zápis odpovídal biologickému a sociálnímu rodičovství. V dané věci matriční zápis biologickému a ani sociálnímu rodičovství neodpovídá. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141), kde Ústavní soud vyslovil, že "... právní vymezení rodiny musí reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství." Stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu založit rodinné vztahy zjevně nelze. Navíc za situace, kdy mezi účastníky nejsou ani žádné rodinné vazby, a pokud v minulosti byly, pak byly vystavěny na uvedení v omyl, na zneužití důvěry stěžovatele. Stěžovatel s matkou nezletilého nejsou partnery, netvoří rodinnou domácnost, nežijí spolu. Naopak, stěžovatel založil svou rodinu, manželům se narodila společná dcera. S nezletilým se nyní nestýká. V tomto kontextu není argumentace okresního soudu na požadavek zachování stávajících rodinných vztahů přiléhavá. Stěžovatel namítá, že není v zájmu dítěte, aby mělo v rodném listu jako otce zapsaného muže, který jeho otcem prokazatelně není a zároveň, s nímž jej nepojí žádné vazby, žádné pouto, natož rodičovské. 8. Stěžovatel dovozuje, že soudy v předmětné věci nesprávně aplikovaly § 927 občanského zákoníku, podle kterého má nezletilý právo na péči obou rodičů, i když spolu nežijí, což je