I.ÚS 89/09
Ústavní soud · 3. 6. 2009
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Při trati 1233/10, Praha 4, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení krajského a vrchního soudu (resp. jejich jednotlivých výroků). Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, byla stěžovatelce výrokem III. citovaného usnesení krajského soudu stanovena povinnost nahradit společnosti VLNAP, a. s., (tehdy žalovanému, nyní vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18.564,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Stěžovatelka tvrdí, že dotčenými usneseními soudů byla porušena její základní práva; právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Stěžovatelka ústavní stížností v podstatě napadá právní názor obecných soudů, které se vůbec nezabývaly otázkou, z jakého důvodu vzala žalobní návrh zpět a pouze "mechanicky" aplikovaly ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka přitom už v žalobním návrhu deklarovala, proč informace, které jí měly být poskytnuty v souladu s ustanovením § 180 obchodního zákoníku, žádala. Protože žalobní návrh stěžovatelky (resp. jeho smysl) byl vázán ke konkrétnímu účetnímu období a protože ve věci docházelo k průtahům v soudním řízení, čímž bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání její věci v přiměřené lhůtě, stal se žalobní návrh stěžovatelky v mezidobí bezpředmětným. Proto nakonec - s ohledem na efektivitu řízení - vzala svůj návrh zpět. Tím, že se obecné soudy odmítly zabývat důvodem zpětvzetí stěžovatelčiny žaloby, dopustily se libovůle. Pouhý formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení není podle stěžovatelky dostačujícím odůvodněním.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal soudní spis sp. zn. 43 Cm 14/2007 vedený Krajským soudem v Plzni. Z něho zjistil, že stěžovatelka podala dne 5. února 2007 ke Krajskému soudu v Plzni žalobní návrh, ve kterém se domáhala v souladu s ustanovením § 180 odst. 1, 4 obchodního zákoníku rozhodnutí soudu, že společnost VLNAP, a. s., je povinna poskytnout ji v žalobě specifikované informace. Ke skutkovému stavu stěžovatelka tehdy uváděla, že se dne 20. července 2006 zúčastnila řádné valné hromady společnosti VLNAP, a. s., na které byla předložena akcionářům k projednáni výroční zpráva společnosti, součástí které byla účetní uzávěrka a zpráva o propojených osobách, vše za rok 2005. Stěžovatelka požádala na valné hromadě o vysvětlení záležitostí, které byly podle jejího názoru potřebné k posouzení předmětu jednání valné hromady. Informace obsažené v požadovaném vysvětlení se měly týkat zejména pořízené výrobní technologie. Tyto informace jí však společnost v rámci vysvětlení na valné hromadě odmítla sdělit s tím, že jsou předmětem obchodního tajemství. Odmítnutí poskytnutí těchto informací však stěžovatelka považovala za jednání v rozporu se zákonem; proto podala výše uvedenou žalobu.
Na takto odůvodněnou žalobu krajský soud reagoval usnesením ze dne 12. 3. 2007 tak, že ve smyslu § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uložil společnosti VLNAP, a. s., aby se ve lhůtě 10 dnů k žalobě vyjádřila a aby připojila patřičné listinné důkazy [srov. č.l. 23 soudního spisu]. Tuto povinnost žalovaný splnil (č.l. 27). Dne 4. 8. 2008 stěžovatelka vzala svoji žalobu zcela zpět. Ve zpětvzetí žaloby uvedla, že díky průtahům v soudním řízení ztratil žalobní návrh své opodstatnění (do okamžiku zpětvzetí krajský soud nejenže nerozhodl, ale nenařídil ani jednání - srov. č.l. 49 soudního spisu). Krajský soud v Plzni pak svým usnesením ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, řízení zastavil (výrok I), stěžovatelce vrátil soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit společnosti VLNAP, a. s. (tehdy žalovanému) náhrady nákladů řízení ve výši 18.546,- Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení (výrok III).
Proti výroku III citovaného usnesení krajského soudu se stěžovatelka odvolala. Uvedla, že v souladu s ustanovením § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků, bylo-li řízení zastaveno. Přitom se posuzuje zavinění účastníků řízení, vždy však jen z procesního hlediska. Soud prvního stupně při posuzování daného případu nepřímo připustil, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení. S tímto závěrem soudu prvního stupně však stěžovatelka vyjádřila nesouhlas, neboť žalobu vzala zpět z důvodu, který nezavinila. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, bylo napadené usnesení krajského soudu ve výroku III potvrzeno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud totiž dovodil, že ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ve vztahu k ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. ustanovením obecným, které dojde uplatnění jedině tehdy, pokud nelze v případě zastavení řízení aplikovat zvláštní úpravu náhrady nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání existence zavinění účastníka na zastavení řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. je zavinění posuzováno pouze z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. V daném případě nemůže být - podle vrchního soudu - o takovém zavinění stěžovatelky pochyb. Důvodem zastavení řízení byl výlučně její dispoziční procesní úkon, tj. zpětvzetí žaloby. Hmotněprávní důvody, které stěžovatelku vedly ke zpětvzetí návrhu jsou, z pohledu tohoto ustanovení zákona, nerozhodné. Ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalovaného, proto nebyl důvod pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodoval jen o nákladech řízení; nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, řešeno nebylo.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené usnesení a na ustálený výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i společnost VLNAP, a. s., vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti. Uvedla, že k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo, neboť oba soudy vyložily ustanovení § 146 o. s. ř. zcela v souladu s relevantní judikaturou i literaturou.
Protože vyjádření účastníků řízení (resp. vedlejšího účastníka řízení) nepřinášejí nic, co by již nevyplynulo z řízení před obecními soudy, Ústavní soud z nich nevycházel a ani je stěžovatelce nezasílal k případné replice.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces - to zejména vzhledem k interpretaci a aplikaci ustanovení § 146 o. s. ř., kterou obecné soudy zvolily - a v souvislosti s tím i porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud tedy přezkoumal řízení před krajským a vrchním soudem z těchto hledisek a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o náhradu nákladů soudního řízení, Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 607/04, sp. zn. II. ÚS 314/05).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním v podstatě směřuje proti tomu, že se obecné soudy věcně (z hlediska materiálního) nezabývaly tím, z jakého reálného důvodu stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět.
K tomu Ústavní soud poukazuje na judikaturu obecných soudů, jejíž závěry považuje za ústavně konformní, podle které ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje ve vztahu k ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza. Není-li naplněna, platí obecné ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 853/2001). Námitka stěžovatelky, že soud měl zkoumat, z jakého důvodu byla žaloba vzata zpět, tedy kdo skutečně zavinil nebo nezavinil zastavení řízení, nemá oporu ani v zákoně, ani v ustálené a obecně uznávané soudní praxi či doktríně. Tak například i tradičně citovaná literatura (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7 vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 662) k otázce pojmu "zavinění" v rámci § 146 o. s. ř. říká, že zavinění je zde potřeba posuzovat výlučně z hlediska procesního, tedy z hlediska procesního výsledku. Ani Ústavní soud nemá důvod, aby se od tohoto tradičního názoru odchyloval.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy aplikovaly běžné právo - tedy v tomto případě zejména ustanovení § 146 o. s. ř. - způsobem ústavně konformním a nedopustily se svévolného jednání. Svým výkladem uvedeného předpisu a jeho aplikací právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jiná stěžovatelčina základní práva zjevně neporušily.
Za tohoto stavu, tedy z hlediska procesního zavinění stěžovatelky na zpětvzetí žaloby, je zcela irelevantní její námitka, že v řízení před obecnými soudy údajně docházelo k průtahům.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda senátu