Ústavní soud I.ÚS 925/25 – Jiné způsoby uplatňování pohledávek

Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení v bagatelní výši 12 342 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] v incidenčním sporu v insolvenční věci. Obecné soudy stěžovateli nepřiznaly náhradu nákladů řízení s ohledem na nákladovou imunitu insolvenčního správce zakotvenou podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4 Ústavy. S odkazem na dřívější usnesení Ústavního soudu tvrdí, že zastavení řízení pro dodatečné uznání pohledávky insolvenčním správcem je důvodem k použití § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož je insolvenční správce povinen nahradit náklady řízení, které vznikly jeho zaviněním. Namítl, že insolvenční správkyně nadužívá nedůvodné popření pohledávek, a následně je dodatečně uznává prostřednictvím zpětvzetí popření, pokud jsou zahájeny incidenční spory. Současně stěžovatel namítá, že obecné soudy neoprávněně neprovedly jím navrhované důkazy a svá rozhodnutí dostatečně nezdůvodnily.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19], tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dostatečně vypořádal s většinou stěžovatelových argumentů - viz zejména body 10 a 11 napadeného rozhodnutí, kde vymezil rozsah pojmu zavinění ve smyslu § 202 odst. 2 insolvenčního zákona a dostatečným způsobem zdůvodnil své závěry. Jak přitom Ústavní soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. března sp. zn. III. ÚS 3234/21, podřazení konkrétních okolností pod ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona je primárně věcí podústavního práva a obecných soudů. Co se týče podrobnosti odůvodnění, Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že potřebný rozsah odůvodnění soudního rozhodnutí nelze chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [již usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363)]. Z argumentace vrchního soudu je též zřejmé, proč nepovažoval za relevantní další důkazní návrhy (viz např. usnesení ze dne 16. října 2024 sp. zn. I. ÚS 2165/24, bod 8).

Ústavní soud proto dospěl s ohledem na skutečnost, že jde o bagatelní nákladovou věc, k závěru, že obecné soudy nevykročily z mezí ústavnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.