I.ÚS 931/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 931/25 ze dne 11. 9. 2025 Prokazování úmyslu pachatele jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti 1. E. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Janem Fraňkem, advokátem se sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 11 Tdo 92/2024-14464, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 11 To 45/2020-12695 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2020 sp. zn. 41 T 4/2018, a 2. O. B., zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 11 Tdo 92/2024-14464 a výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 11 To 45/2020-12695, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 30 odst. 2 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024 č. j. 11 Tdo 92/2024-14464 a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021 č. j. 11 To 45/2020-12695 bylo porušeno základní právo prvního stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Shora uvedené výroky napadených rozhodnutí se proto ve vztahu k prvnímu stěžovateli ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost prvního stěžovatele odmítá. IV. Ústavní stížnost druhého stěžovatele a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Stručné shrnutí podstaty nálezu a napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá především ústavněprávními požadavky kladenými na prokazování úmyslu pachatele spáchat trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. 2. Oba stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími spolu s dalšími obviněnými uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Městský soud nejprve jednání obou stěžovatelů kvalifikoval podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, Vrchní soud v Praze následně rozsudek městského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že vypustil kvalifikaci podle odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení. 3. První stěžovatel podle napadených rozhodnutí marihuanu převážel a na pokyn druhého stěžovatele distribuoval předem určeným odběratelům, a to nejméně jednomu dalšímu odsouzenému, a současně prováděl činnosti spojené se zřízením a vybavením pěstíren a následným pěstováním. Druhý stěžovatel jako organizátor trestné činnosti zejména zajišťoval nemovitosti, v nichž byly následně na základě jeho pokynů a za jeho finanční podpory zřizovány a provozovány pěstírny konopí, řídil předávky marihuany včetně dodávek do zahraničí, přijímal peníze za prodej atd. Oba byli dle napadených rozhodnutí přinejmenším srozuměni s tím, že marihuana bude vyvážena i do zahraničí, čímž naplnili kvalifikovanou skutkovou podstata spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Prvnímu stěžovateli uložily soudy trest odnětí svobody v trvání 10 let, druhému stěžovateli v trvání 12 let (a oběma dále trest propadnutí náhradní hodnoty). 4. Ústavní soud nepovažuje za účelné na tomto místě podrobněji znovu kompletně rekapitulovat napadená rozhodnutí, čítající přes 300 stran, jejichž obsah je ostatně oběma stěžovatelům dobře znám. Ústavní soud proto rovnou přejde k argumentaci stěžovatelů a právě v jejím světle se následně bude věnovat obsahu napadených rozhodnutí, resp. jejich ústavnosti. II. Argumentace stěžovatelů 5. První stěžovatel napadá všechna tři rozhodnutí trestních soudů. Zaměřuje se však pouze na jeden aspekt posuzované věci; uvádí, že nehodlá zpochybňovat své zapojení do trestné činnosti, ani existenci organizované skupiny, ale nesouhlasí s tím, že by u něj existoval úmysl tuto trestnou činnost spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech [§ 283 odst. 4 písm. c) trestního řádu]. Stěžovatel tedy tvrdí, že v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Stěžovatel odkazuje na relevantní pasáže napadených rozhodnutí (bod 284 rozsudku městského soudu, bod 232 rozsudku vrchního soudu a bod 137 usnesení Nejvyššího soudu), z nichž podle něj neplyne ani nepřímý úmysl. Jediné, co bylo v trestním řízení stěžovateli prokázáno, je skutečnost, že přebíral platby v eurech. Stěžovatel však tvrdí, že i v domácím platebním styku je možné, resp. běžné používat měnu euro. Trestní soudy podle stěžovatele fakticky vytvořily nepřípustnou notorietu, že každá platba v eurech zakládá nepřímý úmysl páchání trestné činnosti ve více státech. Takový závěr je podle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 6. Druhý stěžovatel napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze (a to ve výrocích, které se ho týkají). Tak jako již v samotném trestním řízení vznáší druhý stěžovatel zejména širokou škálu námitek procesního charakteru. Vzhledem k tomu, že konkrétní obsah těchto námitek byl opakovaně podrobně shrnut v napadených rozhodnutích (srov. např. body 10-36 usnesení Nejvyššího soudu), Ústavní soud nyní pouze uvede, jaké okruhy námitek druhý stěžovatel uplatnil i v nynějším řízení před Ústavním soudem. 7. Ve věci rozhodoval podle stěžovatele nesprávně složený senát vrchního soudu, jehož členem byl soudce, který vydal povolení k použití agenta - tento soudce ale měl být vyloučen za analogického použití § 30 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel v této souvislosti navrhuje zrušení věty druhé citovaného ustanovení, jelikož neobsahuje jako důvod pro vyloučení soudce tu skutečnost, že daný soudce v přípravném řízení povolil použití agenta. Za protiústavní považuje stěžovatel také to, že povolení k použití agenta ve zde posuzované věci nebylo součástí trestního spisu; zákonnost činnosti agenta je tak dovozována pouze z vyjádření soudce založeného ve spisu, v němž potvrdil, že rozhodnutí o povolení vydal. Dále stěžovatel tvrdí neústavnost důkazů odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu (dále jen jako "odposlech"), a to hned ve čtyřech rovinách. Za prvé, nebyla splněna podmínka subsidiarity použití tohoto úkonu. Za druhé, odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu je nedostatečné. Za třetí, ani celková doba trvání odposlechu nebyla řádně odůvodněna. A konečně za čtvrté, trestní soudy porušily právo stěžovatele vyjádřit se k odposlechům tím, že v hlavním líčení všechny nepřehrály. Stěžovatel rovněž namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, což ilustruje např. na tom, že soudy nepřípustně presumovaly, že obsahem určitých krabic, o kterých se stěžovatel zmiňoval v odposleších, byla skutečně marihuana. Soudy také opomenuly některé důkazy, zejména navržený výslech jednoho svědka a několika znalců. Vrchní soud se rovněž nezabýval zaviněním, ani neprokázal postavení stěžovatele jako organizátora trestné činnosti. Obdobně soudy neprokázaly, že trestná činnost byla páchána ve více státech. Závěrem stěžovatel tvrdí, že soudy nezohlednily všechna zákonná kritéria pro uložení trestu odnětí svobody, který stěžovatel považuje za nepřiměřený. Všechny tyto vady stěžovatel zasazuje do kontextu tvrzeného porušení základních práv; uvádí celou řadu ustanovení Listiny, nálezů Ústavního soudu, jakož i principů trestního řízení, které měly trestní soudy porušit či nevzít v potaz. 8. Druhý stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil o další argumentaci. Zejména rozvádí námitky týkající se nesprávného složení senátu vrchního soudu. Trestní řád podle v § 30 odst. 2 výslovně nezahrnuje rozhodování o nasazení agenta jako důvod vyloučení soudce. Takovou mezeru v zákoně je však ve světle práva na soudní ochranu a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") nutno interpretovat ústavně konformně, anebo toto ustanovení zrušit. K tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu ESLP a Ústavního soudu, týkající se především nestrannosti soudu. Stěžovatel rovněž dále rozvíjí již dříve uplatněnou argumentaci, týkající se rozhodnutí o nasazení policejního agenta a jeho založení do trestního spisu. Pouhé vyjádření soudce o tom, že povolil nasazení policejního agenta, není přezkoumatelné. Nakonec stěžovatel tvrdí, že soudy excesivně vyvod