I.ÚS 943/18

Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 domáhal zaplacení částky 8 315,84 EUR jako přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Obvodní soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze následně rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že konstatoval porušení práv stěžovatele nepřiměřenou délkou soudního řízení. Ve zbylé části rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro vady, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání: neuvedl žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva a neuvedl konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení řady jeho práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že konstatování nepřiměřené délky soudního řízení sice může být formou zadostiučinění, jde ovšem o formu výjimečnou. Ve věci nešlo o zadostiučinění dostatečné. Absenci vzniku nemajetkové újmy nelze dovozovat pouze z toho, že stěžovatel vede řadu soudního řízení. Za takových okolností je žaloba k náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení nedostatečně účinným prostředkem ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Dále stěžovatel navrhl zrušení čl. V odst. 6 zákona č. 296/2017 Sb. Tímto zákonem bylo zrušeno osvobození od soudního poplatku v řízení o věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. To stěžovatel rovněž považoval za rozporné s čl. 35 Úmluvy.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl k závěru, že (1) Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (2) Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; (3) Předpoklady přípustnosti dovolání mohou být vymezeny nikoliv pouze ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, ale též vůči ustálené judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud proto nejprve hodnotil, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání neoprávněně: pokud stěžovatel podal včasné a bezvadné dovolání, postupem Nejvyššího soudu by mu byl odepřen přístup k soudu. Pokud stěžovatel podal vadné dovolání, které bylo po právu odmítnuto, nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nebylo by tak prostoru pro zkoumání námitek směřujících k meritornímu posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem.

Z dovolání stěžovatele (č. l. 243-246, k dovolání na č. l. 214-215 se nepřihlíží podle § 241a odst. 5 občanského soudního řádu, neboť nebylo sepsáno advokátem) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel městskému soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci s tím, že jde o otázky zásadního právního významu. Dále pak stěžovatel vylíčil, proč městský soud v jeho věci rozhodl nesprávně a jakých se dopustil vad řízení. Konkrétní otázku hmotného či procesního práva stěžovatel nijak explicitně nevymezil ve vztahu ke své věci a konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu (k tomu srov. odst. 12-13 usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15 ze dne 19. 12. 2017.

Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Stěžovatel také zjevně neuvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (byť jde o jasný zákonný požadavek napomáhající dosažení účelu dovolacího řízení, srov. odst. 35 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). To plyne mimo jiné i z toho, že stěžovatel dovozuje přípustnost dovolání ze zásadního právního významu věci, což odpovídá právní úpravě účinné do 31. 12. 2012. Závěr o vadách dovolání pak stěžovatel v ústavní stížnosti ani nerozporoval.

V citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (odst. 59-63), Ústavní soud uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím nižších soudů je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu městského soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu pak sdílí osud ústavní stížnosti.