II.ÚS 1001/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1001/20 ze dne 8. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, sídlem Palackého 653, Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 4372/2018-233 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva a svobody vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 29 Nc 460/2016-150 zastavil řízení o schválení zastupování stěžovatelky členem domácnosti výrokem I., výrokem II. rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatelky tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v oblasti nakládání s nemovitým i movitým majetkem a uzavírání smluv týkajících se takového právního jednání, nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 2 000 Kč měsíčně, přebírání veškerých peněžních a listovních zásilek, a to i těch, které jsou určeny do vlastních rukou, rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a umístění do zdravotnického zařízení nebo o způsobu svého léčení, darování a přijímání darů větší než malé hodnoty a darů vzhledem k okolnostem neobvyklých, uzavírání nájemních smluv, včetně dodatků, smluv o úvěru, kupních smluv, jejichž předmět má vyšší cenu než 2 000 Kč, uzavírání smluv o úrazovém a životním pojištění, uzavírání smluv o stavebním spoření a poskytnutí úvěru, uzavírání leasingových smluv, smluv o ručení, avalování směnek, uzavírání a výpovědí smluv o běžném účtu, konání veškerých jednání týkajících se podávání žádostí a vyřizování dávek státní sociální podpory a dávek v hmotné nouzi, konání veškerých jednání týkajících se přiznání příspěvku na péči a starobního důchodu a jejich změn a konání veškerých jednání týkajících se přihlášení k trvalému bydlišti a jeho změn. Výrokem III. soud současně posuzované jmenoval opatrovníkem L. V. k zastupování ve všech právních jednáních, ke kterým není způsobilá, a výrokem IV. mu uložil povinnost předkládat soudu vyúčtování ze správy majetku posuzované a zprávu o osobě opatrované vždy do 30. 6. kalendářního roku. Výroky V., VI. a VII. dále rozhodl o přiznání odměny opatrovnici D. L. a o nákladech řízení. 3. Ke společnému odvolání stěžovatelky a soudem jmenovaného opatrovníka Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193 změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh na omezení stěžovatelky ve svéprávnosti a rozhodl o nákladech řízení. Má za to, že opatření v podobě omezení svéprávnosti není za účelem ochrany zájmů posuzované, popřípadě třetích osob, zapotřebí. Stěžovatelka se může domáhat jmenování opatrovníka v řízení, které je možné zahájit jen na její návrh dle § 45 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nebo může své záležitosti obstarávat tak jako dosud. 4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 4372/2018-233, neboť nebylo shledáno jako přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, proto bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud poukázal na to, že soudy se nikterak neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zhlédnutí posuzované v odvolacím řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v celém předchozím řízení byly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti, má značné zdravotní potíže vzhledem k vyššímu věku a je závislá na pomoci L. V., který obstarává její běžné záležitosti a hospodaří s jejím příjmem. Poukazuje na vady soudního řízení, kdy návrh byl podán na určení opatrovníka, ale nikoli na omezení svéprávnosti, krajský soud měl zopakovat dokazování v odvolacím řízení a neměl nekriticky přebírat závěry znaleckého posudku. Měl povinnost přijmout mírnější a méně omezující opatření přesto, že byl návrh podán dle § 469 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Podstatou této ústavní stížností je namítaný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel krajský soud, když změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se stěžovatelka na svéprávnosti neomezuje a zároveň neměl pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu okresním soudem, a přesto z něj vycházel. Stěžovatelka nebyla náležitě zhlédnuta krajským soudem, jak vyžaduje zákon, aby mohly soudy o její svéprávnosti rozhodnout. V dané věci došlo dle stěžovatelky k jasnému zanedbání a podcenění důkazu výslechem jejího ošetřujícího psychiatra, kdy bylo okresním soudem dokazování provedeno jen lékařskou zprávou, dále znaleckým posudkem, zhlédnutím stěžovatelky a listinnými důkazy. 6. Stěžovatelka v měnícím rozhodnutí krajského soudu spatřuje libovůli a svévoli při aplikaci podústavního práva. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení omezení svéprávnosti se jmenováním opatrovníka a následné jejich zrušení, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelky a jde o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy, ale i soudy jiných členských zemí EU, posuzují odlišně, kterýžto postup vede k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12). 7. Vady předchozího řízení nenapravil ani Nejvyšší soud, který její dovolání neshledal přípustným dle § 237 a § 238 občanského soudního řádu, což je v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy i s judikaturou Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že je věc naléhavá a projednal ji mimo pořadí, neboť stěžovatelce může vzniknout neodčinitelná nebo obtížně odčinitelná újma. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí sou