II.ÚS 1040/21

Výše označený stěžovatel podal prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a právo svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu § 26 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a výrok II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").

Z ústavní stížnosti, napadených usnesení, jakož i z dalších přiložených rozhodnutí a listin se podává, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení stěžovatele (soudního exekutora) vydaného dne 5. 2. 2019 pod č. j. 90 EX 303/09-213, v rámci exekuce pro vymožení 23 103 Kč s příslušenstvím. Citovaným usnesením stěžovatel rozhodl tak, že z rozdělované podstaty ve výši 1 480 000 Kč se pohledávky uspokojují v pořadí: I.) Pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 247 611,50 Kč a II.) Částečná úhrada pohledávky přihlášeného věřitele - CASPER CONSULTING a. s. ve výši 1 232 388,50 Kč.

Krajský soud napadeným usnesením ve výroku II. změnil usnesení soudního exekutora tak, že z celé rozdělované podstaty 1 480 000 Kč se uspokojí pouze pohledávka přihlášeného věřitele CASPER CONSULTING a. s. Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora o tom, že v projednávané věci se náklady exekutora provádějícího exekuci, která byla nařízena v roce 2009, uspokojí při rozvrhu z rozdělované podstaty v první skupině, je nesprávné. Až do 31. 10. 2009 se náklady exekuce nezařazovaly do první skupiny, což bylo umožněno až od 1. 11. 2009.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v souladu s § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, odmítl, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, když exekuce byla nařízena pro částku 23 103 Kč s příslušenstvím. Odkázal přitom na usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3995/2019. V dovolacím řízení z těchto důvodu nebylo podle Nejvyššího soudu možné pokračovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti závěrům krajského soudu. Konkrétní zásah do základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/2014 ze dne 1. 7. 2016 a nálezem sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009. V ústavní stížnosti namítá, že náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Zákonem stanovená odměna je přitom podle něj legitimním očekáváním soudního exekutora, který vykonává přenesenou působnost státní moci, a přesto zůstává podnikatelem.

Ústavní soud vždy dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v nyní posuzované věci brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jím podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Obdobně z poučení krajského soudu plyne možnost ("Lze") podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudního exekutora v případě splnění podmínek § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom není právním laikem, a má proto povědomí o tom, jaká je zákonem zakotvená právní úprava opravných prostředků, včetně dovolání. Jestliže tedy stěžovatel podal dovolání, ačkoliv není podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přípustné, je zapotřebí ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud z vyjádření Nejvyššího soudu ověřil, že postup Nejvyššího soudu je v souladu jak se zákonem, tak i s ustálenou praxí dovolací instance (k tomu srov. například usnesení ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 20 Cdo 1685/2018 a další). Stěžovatel nadto proti postupu a závěrům Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti přímo nebrojí.

Ústavní stížnost směřující proti výroku II. usnesení krajského soudu je vzhledem k uvedeným závěrům Ústavního soudu podána po lhůtě stanovené zákonem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele však nelze v daném případě považovat podání ze zákona nepřípustného dovolání.

Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému výroku II. usnesení krajského soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.