Ústavní soud II.ÚS 1066/24

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva podnikat.

Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Městský úřad Rychnov nad Kněžnou stěžovatele v roce 2022 uznal vinným z přestupku podle § 61 odst. 3 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože, zjednodušeně řečeno, neoprávněně prováděl za úplatu revize komínů, a uložil mu pokutu ve výši 6 000,- Kč. Krajský úřad pro Královéhradecký kraj odvolání žalobce zamítl. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 3. 2023 č. j. 30 A 92/2022-52, Nejvyšší správní soud poté rovněž zamítl kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 11. 10. 2023 č. j. 2 As 82/2023-49. Tato rozhodnutí nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti.

Mezitím se stěžovatel tzv. zásahovou žalobou domáhal rozhodnutí, aby se vedlejší účastník zdržel použití zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, protože Hasičský záchranný sbor Královéhradeckého kraje jako organizační složka vedlejšího účastníka z těchto předpisů nesprávně vycházel ve shora uvedené věci stěžovatele (jako dotčený orgán). Městský soud v Praze zásahovou žalobu stěžovatele usnesením ze dne 13. 9. 2023 č. j. 8 A 113/2023-9 jako zjevně nepřípustnou odmítl, protože tvrzený postup vedlejšího účastníka není zásahem ve smyslu soudního řádu správního.

Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Jediným konkrétním důsledkem žalobou napadeného postupu je rozhodnutí o přestupku. Stěžovatel má za takové situace možnost brojit přímo proti tomuto rozhodnutí žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního. V uvedeném řízení lze zkoumat také procesní vady předcházejícího řízení, což uplatnění tzv. zásahové žaloby v nynější věci pojmově vylučuje.

Stěžovatel tvrdí, že se správní soudy dopustily v jeho věci odepření spravedlnosti. Není pravdou, že žalobou napadený postup vedlejšího účastníka nezasahuje do práv stěžovatele. Stěžovatel jiný žalobní typ ve své věci k dispozici nemá. Stěžovatel tvrdí, že mu jsou známy předpoklady přípustnosti tzv. zásahové žaloby podle judikatury správních soudů. Že byl stěžovatel krácen na svých právech postupem vedlejšího účastníka, je nesporné. Tento v žalobě definovaný postup zjevně není rozhodnutím, a vůči stěžovateli byl přímo aplikován. Stěžovateli hrozí, že správní orgány uvedené předpisy znovu použijí, což značí, že o zásah ve smyslu soudního řádu správního jde. Dále stěžovatel argumentuje ve prospěch tvrzení, že použití zákona o požární ochraně a vyhlášky č. 34/2016 Sb. v jeho věci je nesprávné.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Podstatou nynější ústavní stížnosti je námitka odepření spravedlnosti v důsledku neprojednání žaloby stěžovatele proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka. Správní soudy se ve svých rozhodnutích s podstatou námitek řádně vypořádaly. Pro odmítnutí žaloby předložily legitimní argumenty a jejich odůvodnění je srozumitelné a logicky obhajitelné. Závěry napadeného rozsudku odpovídají ustálené rozhodovací praxi správních soudů a doktrinálnímu chápání dotčených institutů, což je z napadeného rozsudku a předcházejícího usnesení zřejmé. Stěžovatel ostatně ani sám nepředkládá žádnou relevantní výkladovou alternativu. Nereflektuje, že podstata jeho tvrzení se vypořádá v jiném řízení.

Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovateli není upřen přístup k soudu co do jeho námitek o nesprávném použití zákona o požární ochraně a vyhlášky č. 34/2016 Sb. v jeho věci. Jak uvádí správní soudy, stěžovatel má možnost brojit žalobou proti rozhodnutí o přestupku, což také učinil (sub 2). Ve věci přestupku ostatně stěžovatel rovněž podal ústavní stížnost (evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 3236/23), ve které, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, uplatňuje totožné námitky o nesprávném použití uvedených předpisů v jeho věci jako nyní. Naplnění jeho přístupu k soudu a vyřízení těchto námitek je proto věcí uvedeného řízení, jehož výsledek nyní Ústavní soud nijak nepředjímá, protože zde jde toliko o zásahovou žalobu stěžovatele. Nyní napadené rozhodnutí proto stěžovatele na jeho právu na přístup k soudu nezkracuje. Odmítnutí žaloby stěžovatele zde představuje legitimní, ústavně konformní řešení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.