II.ÚS 1135/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015 N 124/77 SbNU 899 Spravedlivá a přiměřená náhrada za majetek vyvlastněný ve veřejném zájmu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. června 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka a Mileny Gregůrkové, právně zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 ve věci výše náhrady za vyvlastnění pozemků, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného Jiřím Drápalem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. p. 12, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a v důsledku toho i k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvujících právo vlastnit majetek a ochranu vlastnictví. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 1 a 4, v článku 36 odst. 1 a 2 a v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dále v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé mají také za to, že došlo k zásahu do jejich práv zakotvených v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv a v článku 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. II. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, že správní orgány stanovily výši náhrady za vyvlastnění správně, když ji přiznaly v souladu s v rozhodující době platnou právní úpravou ve výši úřední ceny v částce 1 482 000 Kč. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že jejich pozemky měly ke dni 12. 3. 2004 (tj. ke dni vydání rozhodnutí odvolacím správním orgánem) podle znaleckého posudku Ing. Tomáše Dostála, kterého k vypracování znaleckého posudku ustanovil Krajský soud v Brně, tržní hodnotu 11 139 700 Kč. Stěžovatelům však byla vedlejším účastníkem vyplacena pouze částka 1 482 000 Kč stanovená správním rozhodnutím coby náhrada za vyvlastnění. Dle přesvědčení stěžovatelů tak v jejich věci nastala situace, kterou ve svých rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva hodnotí jako vlastníkům majetku uložené "nepřiměřené břemeno", které nelze tolerovat. Stěžovatelé upozorňují na to, že jejich vlastnické právo není pouze pod ochranou článku 11 Listiny základních práv a svobod, ale je chráněno i mezinárodními smlouvami, které byly postupem Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci porušeny, stejně tak nebyla respektována relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé také napadají výrok dovolacího soudu o nákladech řízení, neboť vedlejší účastník je státní příspěvkovou organizací, a tudíž jím vynaložené náklady na právní zastoupení nejsou ve světle judikatury Ústavního soudu náklady účelně vynaloženými. III. 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé opírají ústavní stížnost o argumenty, se kterými se Vrchní soud v Olomouci dostatečně vypořádal, a odkazuje tedy na odůvodnění svého rozhodnutí a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. 5. Vedlejší účastník se ztotožňuje s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu a podotýká, že v souvislosti s výstavbou severovýchodního obchvatu města Otrokovice byla realizována řada výkupů pozemků a kupní cena se vždy rovnala ceně úřední, stejně tak do 30. 6. 2006 postupoval vedlejší účastník v celé České republice, pouze zcela mimořádně mohlo navýšení náhrady za vyvlastnění nad úřední cenu povolit Ministerstvo financí. Ve věci stěžovatelů o povolení výjimky požádal vedlejší účastník, veden snahou o co nejrychlejší započetí stavby, výjimka však povolena nebyla. Vedlejší účastník má za to, že k porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví nedošlo, neboť náhrada za vyvlastnění jim byla poskytnuta zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Přiznání náhrady v ceně obvyklé by naopak znamenalo pravou retroaktivitu, která i dle ustálené judikatury Ústavního soudu není přípustná. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s návrhem stěžovatelů na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie by měl rozhodovat především o předběžných otázkách, které mohou ovlivnit celou řadu kauz. Vzhledem ke skutečnosti, že od 1. 7. 2006 se náhrada za vyvlastnění poskytuje ve výši ceny obvyklé, je spor stěžovatelů o výši náhrady za vyvlastnění před 1. 7. 2006 v České republice jedním z posledních, ne-li vůbec poslední. 6. Stěžovatelé ve své replice zdůraznili, že již před 1. 7. 2006 byla součástí právního řádu České republiky také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů (dále jen "Úmluva"), tedy i článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který měl být, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva provádějící jeho výklad, ve věci stěžovatelů aplikován. Z tohoto důvodu proto nemůže být uvažováno o retroaktivitě. Vedlejší účastník dle stěžovatelů navíc pomíjí skutečnost, že obecné soudy rozhodovaly v řízení podle části páté občanského soudního řádu v tzv. plné jurisdikci, takže mohly a měly aplikovat pro stěžovatele příznivější zákonnou úpravu. Tvrzení vedlejšího účastníka, že daný spor o výši náhrady za vyvlastnění před 1. 7. 2006 je v České republice pravděpodobně poslední, nepovažují stěžovatelé za argument pro to, aby jejich ústavní stížnosti nebylo vyhověno, poněvadž stěžovatelům nelze klást k tíži, že jiní vyvlastňovaní svá práva nehájili a spokojili se s náhradou za vyvlastnění svého majetku toliko v podobě úřední ceny. IV. 7. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 28/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-350 byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění pozemků pozemkové parcely č. X - orná půda o výměře 5663 m2 a pozemkové parcely č. Y - orná půda o výměře 512 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Zlín na listu vlastnictví č. XX pro obec Otrokovice a katastrální území Otrokovice v částce 11 139 700 Kč (výrok I). Tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, č. 349/2003 o vyvlastnění ze dne 4. 12. 2003 č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu, ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 1728/04 ÚP-Do v části, jíž byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění uvedených pozemků (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně napadl vedlejší účastník odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné odmítnuto. V. 8. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání. VI. 9. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům