II.ÚS 1164/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1164/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tělovýchovná jednota Sokol Kostelec - Zlín, se sídlem Lázeňská 266, Zlín - Kostelec, zastoupeného Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2014, č. j. 8 C 304/2010-271, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 21. 4. 2015, č. j. 60 Co 52/2015-337, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 Cdo 3643/2015-366, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto tak, že je povinen zaplatit Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též "žalobce") částku 800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 15. 12. 2011 do zaplacení. 2. Soudy ve svých rozhodnutích vyšly ze zjištění, že podle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon č. 290/2002 Sb.") nabyl stěžovatel s účinností od 1. 1. 2003 od státu do svého vlastnictví pozemky v katastrálním území Kostelec u Zlína. Dne 8. 8. 2006 stěžovatel písemně nabídl žalobci ke koupi část jednoho z pozemků zakreslenou ručně do kopie katastrální mapy, ten mu však přípisem ze dne 7. 9. 2006 sdělil, že nabídka je neurčitá a že nabízenou část pozemku je nutno specifikovat geometrickým plánem, na což stěžovatel reagoval dopisem ze dne 6. 10. 2006 tak, že pozemek byl dostatečně specifikován, geometrický plán je nadbytečný, v případě zájmu si ho žalobce může nechat zpracovat sám a dal najevo, že více se danou věcí nehodlá zabývat. Kupní smlouvou ze dne 17. 10. 2007 pak stěžovatel převedl předmětnou část pozemku na třetí osoby za dohodnutou kupní cenu 100.000 Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 10. 2007. 3. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že nabídková povinnost ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. nebyla ze strany stěžovatele splněna, neboť dopis ze dne 8. 8. 2006 není pro svou neurčitost nabídkou bezúplatného převodu, jelikož pozemek nebyl dostatečně určitě vymezen a byla označena jiná část pozemku, než jakou stěžovatel následně prodal. Takto stěžovatel porušil svoji zákonnou povinnost přednostní bezúplatné nabídky pozemku státu a v důsledku toho vznikla žalobci škoda ve výši obvyklé ceny pozemku dle ustanovení § 420 tehdy platného občanského zákoníku. Při jejím vyčíslení soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Janáska, který oproti znaleckému posudku Ing. Tůmové zvolil vhodnější (srovnávací) metodu pro stanovení ceny a zohlednil reálné okolnosti, když vzal v úvahu, že v době prodeje byly pozemky vedeny jako ostatní plocha a byl již zahájen proces změny jejich využití na stavební, k čemuž pak následně došlo od 1. 1. 2012. Soud dále dovodil, že žalobce se na vzniku škody nepodílel, stěžovatele poučil, jak má odstranit vady, a nedošlo ani k promlčení nároku. Zároveň dodal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť pozdější změna zákona, která nabídkovou povinnost zrušila, nezakládá nemravnost nároků vzniklých podle dřívější platné právní úpravy. 4. K odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, že stěžovatel porušil svoji zákonnou povinnost učinit žalobci řádnou nabídku bezúplatného převodu dle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., čímž žalobci ušel majetkový přínos ve výši odpovídající hodnotě předmětného pozemku ke dni převodu vlastnického práva, tj. ke dni 19. 10. 2007. Zároveň odvolací soud souhlasil s postupem soudu I. stupně při stanovení výše škody, neboť i dle krajského soudu Ing. Janásek použil při vypracování znaleckého posudku vhodnější metodu a své závěry přesvědčivě zdůvodnil, takže nebylo třeba vyžadovat revizní znalecký posudek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně namítaného spoluzavinění žalobce ve smyslu ustanovení § 441 občanského zákoníku, námitky promlčení nároku podle ustanovení § 106 občanského zákoníku, jakož i v otázce rozporu nároku na náhradu škody s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozhodnutím zamítl dle ustanovení § 243d písm. a) občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že dovolání je přípustné k řešení právní otázky nabytí vědomosti státu o způsobené škodě ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku, neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, přičemž dovolací soud shledal právní názor odvolacího soudu (jakož i soudu I. stupně) v této věci za správný. Ve věci námitek stěžovatele ohledně znaleckého dokazování, resp. určení výše škody, dovolací soud uvedl, že tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, avšak neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když si nevyžádal revizní posudek ke zjištění výše škody, neboť soudy obou stupňů přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, která skutková zjištění byla prokázána, z jakých důvodů vyhodnotily posudek Ing. Janáska jako správný a proč z jeho závěrů vycházely. Polemika s tím, zda je v tomto směru potřebné další znalecké dokazování a ani námitky proti závěru, které podstatné okolnosti byly či nebyly důkazy provedenými v řízení prokázány, pak dle Nejvyššího soudu nesměřovaly k posouzení právní otázky, nýbrž proti rozsahu, v jakém byl skutkový stav podle závěru odvolacího soudu zjištěn, a tudíž nebyly způsobilým dovolacím důvodem. K dalším námitkám týkajících se spoluzavinění žalobce na vzniku škody, nemravné a šikanózní žaloby nebo náhrady uvedením do původního stavu dovolací soud uvedl, že ty nesměřují proti řešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, nýbrž zpochybňují zejména správnost skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí o výši škody, neboť stěžovatel soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v podstatě se domáhá neomezeného přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení přitom odvozuje od jiného skutkového stavu založeného na odlišném hodnocení důkazů, aniž by však bylo patrno, konkrétně o jakou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. 6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v libovůli soudů při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením jeho právní povinnosti a vznikem škody. V napadených rozhodnutích jsou prý právní závěry o příčinné souvislosti skutkově nepodloženy a chybí základní skutková zjištění k tomu, aby mohl být dán vztah této příčinné souvislosti, nemluvě o skutečnosti, že žalobce ani netvrdil, že by převáděný pozemek bezúplatně nabyl a že by o něj měl zájem. V této souvislosti stěžovatel vytýká, že závěr o příčinné souvislosti není možno dovodit pouze ze skutečnosti, že by se jednalo o bezúplatný převod pozemku, neboť nebyly nikterak zohledněny okolnosti, které zpochybňují jistotu o případném přijetí nabídky ze strany žalobce. Pokud tedy soudy uzavřely, že je dán vztah příčinné souvislosti, aniž by měly o tomto alespoň elementární skutková tvrzení a důkazy, dopustily se nepřípustné libovůle. Dále stěžovatel zpochybňuje způsob cenového ohodnocení převáděného pozemku a potažmo i určení výše škody, neboť soudy údajně daly formálně přednost listinnému důkazu před znaleckým posudkem a navíc akceptovaly porovnávací metodu znalce, který ovšem porovnával ceny s převody nesrovnatelnými a který užil porovnávací metody, aniž by však srovnatelný