II.ÚS 1177/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1177/16 ze dne 12. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín I, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, č. j. 3 T 207/2007-727, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 To 60/2015-780, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v trestní věci, v níž byl první obžalovaný shledán vinným z trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a z pokusu trestného činu krádeže podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona, a druhý obžalovaný byl shledán vinným z trestného činu podílnictví podle ustanovení § 251 odst. 1 trestního zákona. 2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu obecnými soudy bylo odepřeno účastnit se daného trestního řízení v procesním postavení poškozeného, ačkoliv mu takové postavení jednoznačně příslušelo, neboť mu byla dotčeným trestným činem způsobena majetková škoda. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jako poškozený vystupoval již od počátku dotčeného trestního řízení, neboť odcizené sbírkové předměty byly v jeho vlastnictví, když svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnil podáním ze dne 13. 7. 2007. Zároveň stěžovatel namítá, že poté, co s ním soud přestal jednat jako s poškozeným, neposkytl možnost k uplatnění práv poškozeného ve smyslu ustanovení § 46 a § 43 odst. 3 trestního řádu ani Oblastnímu muzeu v Děčíně, příspěvkové organizaci, která měla místo stěžovatele v postavení poškozeného vystupovat. 3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a jejích příloh vzal Ústavní soud za nesporné především následující skutečnosti. Stěžovatel svůj nárok na náhradu škody v rámci dotčeného trestního řízení uplatnil podáním ze dne 13. 7. 2007. Usnesením ze dne 17. 7. 2009, č. j. 5 To 491/2008-612, Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné rozhodl, že stěžovatel v procesním postavení poškozeného vystupovat nemůže, neboť toto postavení náleží Oblastnímu muzeu Děčín, příspěvkové organizaci, která je nadána všemi atributy právnické osoby, což je zřejmé i z čl. XII odst. 7 písm. h) zřizovací listiny, podle které má rovněž právo uplatnit nárok na náhradu škody. V další fázi řízení před okresním soudem tento soud již se stěžovatelem jako poškozeným nejednal, přičemž ten se o jím vydaném meritorním rozhodnutí dozvěděl až z vyrozumění krajského soudu ze dne 11. 11. 2014 o jednání u odvolacího soudu. Na základě tohoto vyrozumění podal stěžovatel bezodkladně odvolání proti dotčenému rozsudku I. stupně, které krajský soud bez dalšího zamítl nyní napadeným rozhodnutím, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. V odůvodnění soud zopakoval, že ze zřizovací listiny Oblastního muzea v Děčíně je patrno, že Ústecký kraj v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění zákona č. 231 2002 Sb. (dále jen "zákon o krajích"), zřídil muzeum se všemi atributy právnické osoby, a to včetně oprávnění nakládat se svěřeným majetkem. Za tohoto stavu, jakkoliv postup dozorujícího státního zástupce, jakož i mylné vyrozumění odvolacího soudu, mohou vést k závěru jinému, zůstává skutečností, že muzeum má všechny atributy právnické osoby a spravuje majetek, ohledně něhož má právo vystupovat navenek. Proto krajský soud uzavřel, že stěžovatel nemá v této věci postavení poškozeného. 6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. 7. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)]. 8. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)]. 9. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má