II.ÚS 1220/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1220/08 ze dne 5. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 5 C 41/99-205 ze dne 8. 3. 2001, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 280/2001-310 ze dne 3. 10. 2001 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 793/2005-610 ze dne 30. 1. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se žalobkyně Y. H. a H. V. (dále jen "vedlejší účastnice") domáhaly proti žalovaným 1) A.S.A. spol. s r.o. a 2) hlavnímu městu Praha v konečném znění žaloby zaplacení částky 105.321.480,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měli získat žalovaní užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastnic. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") částečným a mezitímním rozsudkem č. j. 5 C 41/99-205 ze dne 8. 3. 2001, jímž žalobu proti prvé žalované zamítl (výrok I.) a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení (výrok III.), základ žaloby proti druhému žalovanému, tedy stěžovateli, označil však po právu (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že v době od 18. 5. 1996 do 18. 5. 1999, tj. v období, za něž bylo požadováno vydání bezdůvodného obohacení, byly vedlejší účastnice vlastnicemi pozemků p. č. 1608/6 o výměře 5.542 m2 (dříve č. kat. 91) a p. č. 1608/7 o výměře 6.481 m2 (dříve č. kat. 105) v katastrálním území Ďáblice. Předmětné pozemky vedlejší účastnice zdědily po M. B., zemřelé dne XX. X. XXXX, která je nabyla v restituci na podkladě rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy č. j. PÚ 10413/93 ze dne 26. 7. 1993 o schválení dohody o vydání věci ze dne 9. 3. 1993 s Místním úřadem Praha - Ďáblice. Ještě předtím, dne 26. 8. 1992, uzavřela M. B. se stěžovatelem jako nájemcem nájemní smlouvu č. 31220/67/92/N, jíž se zavázala na dobu od 1. 8. 1992 do dne přechodu vlastnictví z pronajímatele na nájemce přenechat pozemky č. kat. 91 o výměře 3.660 m2 a č. kat. 105 o výměře 6.740 m2 pro stavbu skládky tuhých komunálních odpadů. Za účelem zřízení a provozu této skládky dal stěžovatel posléze předmětné pozemky smlouvou ze dne 5. 11. 1992 do podnájmu prvé žalované. Dne 23. 9. 1993 uzavřela M. B. se stěžovatelem nejprve kupní smlouvu na prodej části pozemku p. č. 1608/6 o výměře 3.800 m2 a dne 14. 2. 1994 pak kupní smlouvu na prodej části pozemku p. č. 1608/7 o výměře 5.791 m2. Zápis vlastnictví pro stěžovatele podle uvedených smluv byl proveden až 7. 6. 2000. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně shledal nájemní smlouvu ze dne 26. 8. 1992 za neplatnou, neboť jednak M. B. nebyla v době jejího uzavření vlastnicí předmětných pozemků, a neměla tudíž právo je pronajmout, a dále pro neurčitost předmětu smlouvy týkající se rozporu ke smlouvě přiloženého orientačního plánku se zakreslením stavby skládky a výměr sjednaných ve smlouvě, které zakreslení neodpovídaly. Soud zvažoval i možnost posouzení smlouvy jako smlouvy inominátní, případný projev vůle smluvních stran směřovaný k uzavření podobné smlouvy se mu však jevil v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým ve smlouvě. Jelikož se tedy jednalo o neplatný právní úkon, byly smluvní strany povinny podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), vrátit si navzájem přijaté plnění. Nárok vedlejších účastnic ve vztahu ke stěžovateli proto soud shledal co do základu po právu. Ve vztahu k prvé žalované, která pozemky fakticky užívá na podkladě neplatné podnájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem, podle soudu závazkový vztah o vydání bezdůvodného obohacení vedlejším účastnicím nevznikl, ten trvá jen mezi smluvními stranami neplatné smlouvy. K odvolání stěžovatele a prvé žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 280/2001-310 ze dne 3. 10. 2001 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., ve výroku III. ho změnil tak, že vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit prvé žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 434.025,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Odo 793/2005-610 ze dne 30. 1. 2008 odmítl jako nepřípustné, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem. Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, který je založen na "formalistickém, ústavně nekonformním a nesprávném přístupu" soudu k dané otázce. Podle jeho názoru skutečnost, že pronajímatelka nebyla v době uzavření nájemní smlouvy vlastnicí pronajímaných pozemků, nezpůsobovala neplatnost této smlouvy, ale nanejvýše časově ohraničené porušení povinností pronajímatele přenechat předmět nájmu nájemci. Na podporu této argumentace se stěžovatel dovolává judikatury Nejvyššího soudu týkající se platnosti kupní smlouvy, na níž nemá vliv, že prodávající není vlastníkem, pročež stěžovatel má za to, že uvedené závěry lze analogicky aplikovat i na nájemní smlouvu. Pro případ neplatnosti nájemní smlouvy měly obecné soudy dle stěžovatele vycházet z projevu vůle smluvních stran, kterým bylo umožnit na předmětných pozemcích vybudování a provozování skládky do doby uzavření kupní smlouvy. Tímto byly splněny předpoklady pro posouzení smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Pronajímatelka byla oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a jelikož nárok oprávněné osoby na vydání věci je dle dosavadní judikatury právem, které se dědí a k němuž mají oprávněné osoby dispoziční právo, nebylo možno dovodit neplatnost smlouvy ani z důvodu nemožnosti plnění. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s posouzením smlouvy jako neurčité a požadavek na vydání plnění z bezdůvodného obohacení označuje za rozporný s dobrými mravy s ohledem na ujištění pronajímatelky o svém dispozičním právu, jež bylo zahrnuto do smlouvy. Stěžovatel dále setrvává na svém stanovisku, že se na úkor vedlejších účastnic bezdůvodně neobohatil. Mezi ním a vedlejšími účastnicemi neexistuje žádný právní vztah, a to z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy, nelze se proto o něj při rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení opírat, naopak je třeba vycházet ze skutečného stavu, tj. pozornost zaměřit na skutečného uživatele předmětných pozemků, jímž není stěžovatel, ale první žalovaná. Rozhodnutími obecných soudů, které tuto skutečnost neakceptovaly, došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva stěžovatele, a tedy k porušení čl. 11 odst. 1, 3 Listiny. Poslední skupinu námitek stěžovatel směřuje do procesního postupu obecných soudů, postihující údajně jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Nejvyššímu soudu vytýká, že se zcela odmítl zabývat otázkou platnosti nájemní smlouvy, přestože uvedená námitka byla zahrnuta již v původním dovolání ze dne 1. 2. 2002, nikoliv až v jeho doplnění ze dne 9. 9. 2005, v němž stěžovatel reagoval na vývoj judikatury, ke kterému došlo v průběhu tříletého období mezi uplatněním dovolání a jeho předložením Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Prodlením s předložením věci dovolacímu soudu bylo porušeno i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Pochybení shledává stěžovatel rovněž na straně Městského soudu v Praze, který se jednak nevypořádal s předloženými námitkami a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, a též nerozhodl o části odvolání podaného stěžovatelem proti rozsudku prvostupňového soudu. Ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud úvodem připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaruče