Ústavní soud II.ÚS 1222/25

Navrhovatel brojí proti usnesení, kterým Městský soud v Praze v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ("obvodní soud") sp. zn. 3 T 6/2025 ze dne 12. února 2025.

Podle navrhovatele obvodní soud postupoval správně, vrátil-li věc státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Trestní stíhání stěžovatele (a dalších osob) sice zahájila Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), ale poté, co vyloučila, že by mezi podezřelými byl i příslušník Policie České republiky, věc postoupila příslušnému policejnímu orgánu. Dozorující státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 poté usnesením č. j. 3 ZN 3997/2023-1 ze dne 23. srpna 2023 věc podle § 157 odst. 2 písm. b) trestního řádu příslušnému policejnímu orgánu odňal a delegoval ji zpět GIBS. Takový postup byl podle obvodního soudu nesprávný.

Ústavní soud takový závěr nesdílí. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že napadené rozhodnutí musí být skutečně konečné a ústavní stížnost připadá v úvahu až v případě, kdy všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci může být o právech navrhovatele rozhodnuto, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu teprve u věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.

V projednávané věci trestní řízení pokračuje před obvodním soudem, nebylo o něm meritorně rozhodnuto a v takových případech je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná. Případné protiústavní procesní vady lze napravit zákonem předvídaným způsobem v rámci samotného řízení před obecnými soudy, včetně využití příslušných opravných prostředků. Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí zasahující do práva na zákonného soudce [například nález sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193)], případně týkající se osobní svobody (vazební věci); o to však v posuzované věci nejde.

Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj předčasný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.