II.ÚS 1319/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1319/19 ze dne 6. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M.V.M., s. r. o., se sídlem Blattného 2316/8, Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu 29 ICdo 28/2017-605 ze dne 20. 3. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 758/2015-480 ze dne 2. 11. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 196 ICm 258/2014-350 ze dne 4. 6. 2015, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení garážového boxu specifikovaného v napadených rozhodnutích z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (dále též jen "PSBD") v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/009. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka v roce 1996 uzavřela s PSBD smlouvu označenou jako smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní. V ní se PSBD zavázala, že 9 měsíců od kolaudace stavby uzavře se stěžovatelkou kupní smlouvu ke garážovému boxu, a stěžovatelka se zavázala uhradit ve splátkách kupní cenu, což poté učinila. V roce 1997 stěžovatelka s PSBD uzavřela smlouvu označenou jako nájemní, kterou PSBD pronajal stěžovatelce garážový box, a to bezúplatně. V roce 2006 žádala stěžovatelka PSBD o převod vlastnictví k této nemovitosti, k převodu však nedošlo. V roce 2007 dal PSBD stěžovatelce výpověď z nájmu z opatrnosti pro případ, že je stěžovatelka nájemkyní garážového boxu, a později bylo pravomocně vyhověno žalobě PSBD proti stěžovatelce na vyklizení garážového boxu. V insolvenčním řízení byl garážový box zahrnut do majetkové podstaty dlužníka PSBD a stěžovatelka se domáhala jeho vyloučení z majetkové podstaty, přičemž namítala, že je vlastníkem této nemovitosti. 2. Podle městského soudu ovšem stěžovatelka vlastnické právo ke garážovému boxu dosud nezískala. Vlastnické právo nemohla nabýt kupní smlouvou, neboť nedošlo k uzavření kupní smlouvy v písemné formě vyžadované § 46 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ z roku 1964"). Smlouva z roku 1996 je i dle svého obsahu smlouvou o smlouvě budoucí. Smlouva z roku 1997 označená jako nájemní je dle městského soudu neplatná, protože znakem nájemní smlouvy je úplatnost; městský soud se neztotožnil s námitkou, že jde o smlouvu inominátní. Stěžovatelka nemohla vlastnické právo nabýt ani vydržením, neboť nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem garážového boxu. Skutečnost, že tímto vlastníkem není, přitom byla patrná z katastru nemovitostí, rovněž z uzavřených smluv stěžovatelce muselo být zřejmé, že se vlastníkem nestala, navíc stěžovatelka sama žádala PSBD o převod vlastnického práva ke garážovému boxu. Legitimní očekávání, že stěžovatelka nabyde garážový box do svého vlastnictví, podle městského soudu není silnějším právem než dosud existující vlastnické právo PSBD k této nemovitosti. Vyhovění žalobě stěžovatelky by navíc vzhledem k tomu, že jako vlastník nemovitosti je zapsáno PSBD, mělo za následek pouze to, že by dispoziční oprávnění k této nemovitosti již neměl insolvenční správce, ale přímo PSBD. Podle městského soudu tak stěžovatelka může hájit svá práva pouze v žalobě na nahrazení projevu vůle, kterou ostatně podala, její vylučovací žaloba je však nedůvodná. 3. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem, že smlouva z roku 1996 je smlouvou o smlouvě budoucí, a na podporu tohoto hodnocení odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1753/15 ze dne 23. 8. 2016, které bylo dle jeho názoru vydané v obdobné věci, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 ze dne 12. 11. 2014. Podle vrchního soudu tak nedošlo k uzavření písemné kupní smlouvy, stěžovatelka ani nemohla vlastnické právo vydržet a její legitimní očekávání není silnější než vlastnické právo PSBD. Vylučovací žalobě navíc není možné vyhovět v situaci, kdy by toto rozhodnutí neumožnilo bez dalšího zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, k čemuž by bylo třeba dalšího právního jednání, např. uzavření příslušné smlouvy. Vrchní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Podle vrchního soudu bylo až do jeho rozhodnutí přerušeno řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle, a tak bylo v zájmu obou účastníků, aby byla tato překážka pokračování v řízení odstraněna. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání, a to podle svých tvrzení dne 29. 11. 2016. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl, že se otázkami nastolenými stěžovatelkou zabýval již v usnesení č. j. 29 Cdo 4095/2015-432 ze dne 30. 8. 2018, v němž dovodil, že tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání. Ani v projednávané věci nedospěl k jinému závěru, a proto na uvedené usnesení odkázal. I u dalších otázek Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné. Dále Nejvyšší soud uvedl, že namítanými procesními vadami by se mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení pak bylo dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť jím bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 6. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil při odmítnutí jejího dovolání jako nepřípustného, neboť Nejvyšší soud "založil důvod pro odmítnutí dovolání stěžovatelky" na usnesení č. j. 29 Cdo 4095/2015-432 ze dne 30. 8. 2018, které ale v době podání stěžovatelčina dovolání neexistovalo. Podle stěžovatelky měla být přípustnost jejího dovolání zkoumána na základě judikatury vydané před podáním dovolání. Navíc v usnesení "z povahy věci nemůže dovolací soud řešit jakékoliv právní otázky, ale pouze a jen se vyjadřovat k přípustnosti dovolání". Dále stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud byl povinen se vypořádat s její argumentací v rámci zvažování, zda by předmětné právní otázky neměly být posouzeny jinak. Stěžovatelka nad rámec toho namítá, že Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání "téměř po 28 měsících od podání dovolání", čímž porušil šestiměsíční lhůtu pro odmítnutí dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka nesdílí názor, že jde o lhůtu pořádkovou, a s ohledem na "zcela jednoznačnou a interpretační pochybnosti nevzbuzující maximu vyplývající z ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř." dovozuje, že jde o lhůtu "prekluzivní". Po jejím marném uplynutí tak Nejvyšší soud nemá možnost dovolání odmítnout a stěžovatelka má právo na "meritorní projednání podaného dovolání". Odmítnutím dovolání po uplynutí lhůty Nejvyšší soud porušil zásadu zákonnosti podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a principy právního státu podle čl. 1 Ústavy. Tolerance Ústavního soudu "k nerespektování ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř." má podle stěžovatelky "destruktivní důsledky na hodnotové klima v justici i celé společnosti". 7. K věci samé stěžovatelka odkazuje na své dovolání a uvádí, že obecné soudy měly poskytnout ochranu jejímu majetku. Stěžovatelka se "nikdy nemohl[a] efektivně domáhat ochrany zrealizované koupě skrz žalobu na nahrazení prohlášení vůle". Prohlášení vlastníka budovy o jejím rozdělení na jednotky bylo vloženo do katastru nemovitostí až 10. 7. 2000, teprve v tom okamžiku začaly dle stěžovatelky právně existovat. Od srpna 1999 do března 2003 PSBD postupně realizovalo převody jednotek, a proto podle stěžovatelky "neexistoval legitimní důvod", proč by měly proti PSBD být činěny právní kroky. Od března 2003 do listopadu 2003 byla PSBD "zakázána jakákoliv dispozice s majetkem [...] z důvodu tzv. generálního inhibitoria". Od prosince 2003 do ledna 2009 byla podle stěžovatelky "protiústavními předběžnými opatřeními [...] PSBD zakázána jakákoliv dispozice s majetkem evidovaným v katastru nemovitostí", přičemž "dvě ze tří předběžných opatření" byly později na základě nálezů sp. zn. I. ÚS 676/07 ze dne 12. 12. 2007 (N 219/47 SbNU 891) a sp. zn. III. ÚS 123/08 ze dne 12. 8. 2010 (N 160/58 SbNU 375) zrušeny. V roce 2009 byla poté nařízena další exekuce vůči PSBD, poté zahájeno insolvenční řízení a prohlášen konkurz. Stěžovatelka uvádí, že PSBD "více než 10 let