II.ÚS 1509/09

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a

soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š.,

zastoupeného Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem se sídlem Pod vilami 10, Praha 4,

proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009 č. j. 6 Ads 32/2009-282, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností ze dne 6. 6. 2009, kvalifikovaně doplněnou podáním, které

Ústavnímu soudu došlo dne 27. 7. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví

uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že tímto rozsudkem i

rozhodnutími Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jež

předcházela jeho vydání, byla porušena jeho ústavní práva, a to ustanovení čl. 95

Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 31 Listiny

základních práv a svobod a čl. 35 Charty základních práv Evropské unie.

Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh napadeného řízení, jež vyústilo

v zamítnutí jeho kasační stížnosti proti rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o

přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydaného ve věci žádosti

o přiznání plného invalidního důchodu. Trvá na tom, že splňuje nejen podmínku pro

uznání částečné invalidity, ale i plné invalidity, a toto svoje tvrzení opírá o posudek

MUDr. K., který si sám vyžádal. Poukazuje na to, že jeho zdravotní stav je po

dvojnásobné operaci paralytického ileusu, nikoli mechanického ileusu a tento stav je

trvalý, neboť má závažné postižení zažívacího traktu s nutností celoživotních opatření,

diety a potenciál ohrožení kýly. Jeho zdravotní stav byl posuzován k datu 18. 7. 2007,

ačkoli jeho první operace ileusu byla v r. 1995 a druhá v roce 2006. Městský soud tedy

dospěl k chybnému závěru na základě zkreslení skutečného zdravotního stavu

stěžovatele nevhodně vybranou posudkovou komisí, přestože bylo navrhováno, aby byl

vyžádán revizní znalecký posudek z odvětví chirurgie. Dle stěžovatele by jeho zdravotní

postižení mělo být posuzováno podle kapitoly X., oddílu C, položky 1. přílohy č. 2

vyhlášky č. 284/1995 Sb., neboť ileus a paralytický ileus nejsou v tabulkách vůbec

uvedeny, a mělo být uplatněno i ustanovení § 6 odst. 1, odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb.,

neboť v jeho případě se jedná o zdravotní stav doživotně nepříznivý. Dle

stěžovatelových výpočtů mu mělo být přiznáno celkové hodnocení minimálně 70%.

Pochybení městského soudu nenapravil ani soud kasační. V odůvodnění svého

rozhodnutí argumentoval platnou právní úpravou, nicméně měl v rámci ochrany

základních práv a svobod zvážit, zda je aplikace vyhlášky č. 284/1995 Sb. namístě,

když ve vztahu ke stěžovateli, jeho objektivnímu stavu a potřebám znamená

nespravedlivou tvrdost.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cad 78/2007, který si

Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující|:

Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 18. 7. 2007

žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 38

zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

zákon č. 155/1995 Sb.). Vyšla z posudku Pražské správy sociálního zabezpečení, podle

něhož stěžovatel není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %.

O žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodoval Městský soud v Praze, který

rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 4 Cad 78/2007-145 tuto žalobu zamítl. Dokazování

doplnil vyžádáním dvou posudků Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních

věcí v Praze, z nichž vyplynulo, že rozhodujícím zdravotním postižením stěžovatele je

stav po operaci mechanického ileu s náhle vzniklou střevní neprůchodností v dubnu

2006, který vznikl v souvislosti s pozánětlivými srůsty v dutině břišní. Míra poklesu

schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla hodnocena podle kapitoly X., oddílu C.,

položky 7, písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 ve výši 10 % z důvodu srůstu

pobřišnice bez podstatné odezvy na střevní pasáž. Posudková komise neshledala důvod

pro zvýšení tohoto hodnocení podle § 6 odst. 4 vyhlášky č. 248/1995 Sb., neboť

stěžovatel se průběžně neléčí a nenavštívil gastroenterologickou ambulanci, jak mu bylo

doporučeno. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel k datu vydání napadeného rozhodnutí

nesplňoval podmínku plné invalidity.

Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší

správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, neboť se plně ztotožnil se

závěry městského soudu, že posudek lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení a

posudky posudkové komise se jednoznačně shodly na určení zdravotního postižení,

které je rozhodující příčinou zdravotního stavu stěžovatele a jeho poklesu schopnosti

soustavné výdělečné činnosti, i na aplikaci příslušných ustanovení vyhlášky č. 284/1995

Sb., pokud jde o míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele. Za

správný tudíž označil i jeho závěr, dle něhož Česká správa sociálního zabezpečení

nepochybila, když stěžovatele neshledala plně ani částečně invalidním a jeho žádost o

přiznání invalidního důchodu zamítla.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí

obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací

činností obecných soudů. Zasáhnout může pouze tehdy, došlo-li pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv

či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává

svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces, práva na zdraví a práva na

přístup k lékařské péči, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí

i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně

neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry České správy

sociálního zabezpečení a obou obecných soudů ohledně hodnocení a posouzení jeho

zdravotního stavu pro účely přiznání invalidního důchodu, jakož i ohledně aplikace

příslušných ustanovení vyhlášky MPSV č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o

důchodovém pojištění, aplikace ust. § 39 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,

ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení. Stěžovatel tak nesouhlasí se způsobem, jakým byl orgány

rozhodujícími v předmětné věci zjištěn skutkový stav věci, zejména se pak neztotožňuje

s hodnocením provedených důkazů a nesouhlasí ani s následným právním posouzením

věci.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup ve správním a

v soudním přezkumném řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad

jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů,

jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska

ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají

dostatečnou a racionální základu, zda právní závěry rozhodujících orgánů nejsou s nimi

v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li

naopak zatížen „libovůlí“. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá též požadavek, aby

soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně odůvodnily.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal s postupu

správních orgánů a obecných soudů žádné pochybení.

V prvé řadě je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatňuje námitky, které již

uváděl v řízení před správními soudy, s nimiž se tyto orgány přiléhavě vypořádaly, a

v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi na úrovni jednoduchého práva, což

samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

V souvislosti s posuzováním zdravotního stavu stěžovatele, které stěžovatel

označuje za nesprávné a zkreslené, považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že

v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. je třeba vycházet ze skutkového a právního

stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; jinými slovy, zdravotní stav je

nutno hodnotit k době, kdy Česká správa sociálního zabezpečení vydala zamítavé

rozhodnutí. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v tom, že jeho zdravotní stav měl být

posuzován k době akutních potíží v r. 1995 a r. 2006, kdy byl operován.

K samotnému znaleckému posouzení zdravotního stavu, který stěžovatel rovněž

napadá, je třeba uvést, že je-li přiznání důchodu podmíněno zdravotním stavem

žadatele, je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posudku.

Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely

přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené

rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře OSSZ (ust. § 8 odst. 1 zák. č.

582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ust. § 4 odst. 2 cit. zák.,

příslušná posudková komise MPSV. Tento zákonem předepsaný důkaz -posudek

posudkové komise MPSV-hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených

v ust. § 77 odst. 2 s. ř. s., přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti,

úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním.

Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda

posudek splňuje všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku

jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal

úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl

vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s

výsledky ostatních provedených důkazů.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, uvedeným přezkumným hlediskům soudy

ve správním soudnictví dostály. Městský soud se posouzením zdravotního stavu

stěžovatele zabýval velmi podrobně. V souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.

vyžádal posudky příslušné posudkové komise MPSV, když druhý z nich byl k žádosti

stěžovatele vydán za účasti odborného lékaře z oboru chirurgie. Oba posudky se shodly

v tom, že u stěžovatele nedošlo k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí

k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti tak, jak je vyžadován pro přiznání

plného či částečného invalidního důchodu (posudky i jim předcházející posouzení

lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení došly k týmž závěrům, pokud jde o určení

rozhodujícího zdravotního postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu stěžovatele, a stejně hodnotily i míru poklesu schopnosti soustavné

výdělečné činnosti, a to výší 10 %).

Pokud jde o věcnou správnost odborných závěrů znalců, tyto soudům nepřísluší

přezkoumávat, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové

míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Pro posouzení věci je tedy

rozhodující, že městský soud po řádném zhodnocení těchto klíčových důkazů neshledal

v závěrech znaleckých posudků žádné nesrovnalosti a naopak uzavřel, že posudkové

zhodnocení je úplné a přesvědčivé, s čímž se ztotožnil i soud kasační. Vyžádání dalšího

znaleckého posudku z oboru chirurgie by i dle názoru Ústavního soudu bylo nadbytečné

a nehospodárné, když nelze pominout, že druhý posudek byl vypracován za účasti

odborného lékaře -chirurga.

Pokud si stěžovatel pro řízení o kasační stížnosti obstaral posudek znalce

z oboru chirurgie, Nejvyšší správní soud se s tímto dodatečně předloženým důkazem

v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a dostatečně vysvětlil, proč jím nelze

shodné závěry znalců o zdravotním stavu stěžovatele zpochybnit

Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter

svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily,

není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska

ústavnosti jsou tedy plně přijatelná.

Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že zamítavé rozhodnutí České správy

sociálního zabezpečení nebrání tomu, aby stěžovatel v budoucnu v souvislosti

s možným nepříznivým vývojem svého zdravotního stavu znovu požádal o přiznání

invalidního důchodu.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv

stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné,

V Brně dne 21. října 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu