Ústavní soud II.ÚS 158/25 – Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Klíčovou otázkou je, zda odmítnutí vylučovací žaloby v insolvenčním řízení podané dlužníkem (namísto žaloby na vynětí věci) pro nedostatek aktivní věcné legitimace, může představovat zásah do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako soud insolvenční napadeným usnesením odmítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) jako insolvenčnímu správci stěžovatele vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 k označeným nemovitým věcem z majetkové podstaty stěžovatele (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Krajský soud vyšel z toho, že dne 14. 8. 2013 bylo u krajského soudu zahájeno na návrh insolvenčního navrhovatele J-MONEY s. r. o. insolvenční řízení stěžovatele vedené pod sp. zn. KSPH 42 INS 22524/2013. Usnesením ze dne 8. 12. 2015, č. j. KSPH 42 INS 22524/2013-A-47, krajský soud zjistil úpadek stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurs. Stěžovatel nabyl spoluvlastnický podíl ke shora uvedeným nemovitostem v rámci dědického řízení po svém otci a tvrdil, že by neměl být zpeněžován, protože pohledávka zajištěných věřitelů společnosti J-MONEY s. r. o. a společnosti J-REAL, s. r. o. zanikla. Na tomto základě krajský soud podle § 159 odst. 1 písm. b), § 160 odst. 1 a 4, § 205 odst. 2, § 225 a § 229 odst. 1 insolvenčního zákona a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 NSČR 50/2011 uvedl, že návrh dlužníka na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník není aktivně věcně legitimován. Stěžovatel se podle obsahu žaloby domáhal právě vyloučení spoluvlastnického podílu a svou aktivní legitimaci implicitně dovozoval z tvrzeného neoprávněného postupu krajského (insolvenčního) soudu, který t. č. ještě nerozhodl o návrhu stěžovatele (dlužníka) na ukončení účasti shora uvedených zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení. K podání vylučovací žaloby tak stěžovatel nebyl aktivně legitimován, neboť prohlášením konkursu na jeho majetek ztratil právo nakládat s majetkovou podstatou a vykonávat práva k majetku náležejícímu do majetkové podstaty. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel není osobou oprávněnou domáhat se podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona vyloučení majetku ze své majetkové podstaty. Krajský soud dále podotknul, že za této situace ani není oprávněn zkoumat jako předběžnou otázku tvrzené skutečnosti ohledně uspokojení zajištěných pohledávek.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok), neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť závěr, podle něhož není dlužník aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, je v judikatuře Nejvyššího soudu ustálen.

Stěžovatel namítá, že soudy věc posoudily v duchu nepřípustného legalismu a formalismu a odůvodnění jejich rozhodnutí obsahuje takovou míru tautologie, že de facto vylučují soudní ochranu majetkových práv stěžovatele. Soudy údajně nepostupovaly v souladu s nálezem ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1589/15, který akcentuje požadavky práva na spravedlivý proces, jestliže se soud nevypořádá s tvrzeními směřujícími k domněnce, že existence podmínek pro úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k takovým účelům, ke kterým nebylo vytvořeno.

Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že návrh na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník aktivně věcně legitimován není. Dále Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007. Stěžovatelka však uvádí, že ze zmíněného rozsudku žádné takové rozlišení neplyne. Stěžovatel uvádí, že v usnesení vrchního soudu v jiné věci č. j. 2 VSPH 218/2011-B-31 je uvedeno, že nelze-li posoudit, zda jde o návrh podle § 225 insolvenčního zákona nebo podle § 226 insolvenčního zákona, pak je nutno vyzvat žalobce k odstranění vad návrhu, a pokud jde o návrh podle § 226 insolvenčního zákona, pak soud návrhu nepřiřazuje spisovou značku sporného incidenčního sporu, protože o takovém návrhu rozhoduje v rámci své dohlédací činnosti.

Stěžovatel tedy dovozuje, že krajský soud měl sám rozlišit v případě podání stěžovatele, zda jde o návrh na vynětí nebo vyloučení věci z majetkové podstaty, a teprve poté takovému návrhu případně přiřadit spisovou značku sporného incidenčního řízení, anebo o takovém podání rozhodnout v rámci své dohlédací činnosti. Takový postup ovšem soudy nezvolily, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti představuje námitky dotýkající se primárně aplikace a interpretace podústavních norem, konkrétně ustanovení § 225 a § 226 insolvenčního zákona, které upravují institut vynětí a vyloučení věci z majetkové podstaty. Stěžovatel přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Jeho námitky týkající se odlišnosti institutů vynětí věci z majetkové podstaty a vyloučení věci z majetkové podstaty byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatel argumentuje existencí usnesení vrchního soudu, které se vymyká konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, avšak z hlediska ústavně právního posouzení je tato argumentace lichá. Předmětná otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a Ústavní soud v tomto bodě odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které obsahuje odkaz na tuto konstantní judikaturu. Ostatně samotné znění § 226 odst. 1 insolvenčního zákona hovoří též jasně, když jako osobu aktivně legitimovanou k uplatnění vynětí majetku z majetkové podstaty označuje pouze dlužníka. Podal-li tedy stěžovatel žalobu na vyloučení věcí z majetkové podstaty, která je určena osobám od dlužníka odlišným, byla jeho žaloba zcela předvídatelně krajským soudem odmítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Z tohoto důvodu se soudy ani věcně nezabývaly argumentací stěžovatele, který namítal uspokojení zajištěných pohledávek, což je opět zcela předvídatelný postup soudů v případě, kdy nejsou naplněny zákonné požadavky předmětného návrhu, a tento tudíž nemůže být věcně projednán.

Stěžovatel dále namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1589/15, této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Předmětný nález zformuloval zásady pro postup insolvenčního soudu, když uvedl, že na jednu stranu nelze vyvíjet nadměrný tlak na insolvenční soud a zesilovat nad únosnou míru jeho povinnosti stran dokazování, ale současně je nezbytné nalézt vhodný postup pro to, aby v odůvodněných případech insolvenční soud skutečně důkladně hodnotil předložené (případně osvědčované) skutečnosti a prováděné důkazy a insolvenční řízení nepojímal přepjatě formalisticky. Ústavní soud se v tomto nálezu věcně zabýval ochranou dlužníka před umělým zmnožováním věřitelů a zdůraznil důležitost zjišťování tzv. zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu. Na první pohled je tak zřejmé, že věc, na jejímž podkladě byl vydán předmětný nález, se nacházela ve zcela odlišné procesní fázi a větvi insolvenčního řízení. Napadeným rozhodnutím bylo v prvním stupni rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, přičemž předmětné insolvenční řízení bylo zahájeno na základě věřitelského návrhu. Insolvenční soud v tomto případě řádně neposoudil námitky dlužníka vztahující se k důvodnosti podaného insolvenčního návrhu. Oproti tomu ve věci stěžovatele byl shledán stěžovatelův úpadek již v roce 2015 a současně byl na jeho majetek prohlášen konkurs. V nyní posuzované větvi insolvenčního řízení se stěžovatel domáhal vyloučení konkrétních nemovitostí z majetkové podstaty, aniž by k tomu byl aktivně legitimován. Zároveň se domáhal toho, aby byla posouzena otázka existence zajištěných pohledávek, které byly dle jeho tvrzení již uspokojeny. Krajský soud však v případě stěžovatele neměl oprávnění věcně se jeho námitkami zabývat, když tento postrádal aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby. Stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn. III. ÚS 1589/15 je tedy zcela nepatřičná. Ústavní soud proto neshledal v posuzované věci zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména do práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.