II.ÚS 1689/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1689/19 ze dne 27. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti sdělení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 1/2004 ze dne 17. 8. 2018 a 4. 10. 2018 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 UL 4/2019 ze dne 13. 3. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným sdělením a dopisem krajského soudu a napadeným usnesením vrchního soudu, kterými byla vyřízena jeho žádost o vydání rozhodnutí o promlčení výkonu rozhodnutí, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 1/2004 ze dne 11. 3. 2004 k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 102/2004 ze dne 20. 10. 2004. Výkon trestu odnětí svobody byl nařízen 26. 11. 2004, výzva k nástupu trestu však nebyla stěžovateli doručena, přičemž 16. 12. 2004 byl vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a 15. 4. 2008 krajský soud vydal evropský zatýkací rozkaz. V letech následujících po právní moci rozsudku se krajský soud opakovaně dotazoval na postup policejního orgánu a neúspěšně činil další opatření směřující k vypátrání stěžovatele. Vzhledem k bezvýslednosti takové situace krajský soud požádal 9. 11. 2015 Ministerstvo spravedlnosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a v následujících letech průběžně vyzýval různé instituce o podání informací o stěžovateli. 3. Stěžovatel 30. 7. 2018 a 26. 9. 2018 podal návrh na vydání usnesení o promlčení výkonu trestu podle § 350k trestního řádu, jelikož se domníval, že došlo k promlčení výkonu trestu. Promlčecí lhůta výkonu trestu, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, činí deset let [srov. § 68 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb.]. Stěžovatel se přitom domnívá, že poslední procesní úkon, který přerušil promlčení výkonu trestu skrze učinění opatření směřujícího k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, byl příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody z roku 2004. 4. Krajský soud stěžovateli odpověděl dopisem ze dne 17. 8. 2018 a 4. 10. 2018, přičemž uvedl, že neshledal žádosti stěžovatele odůvodněnými. Zdůraznil, že dne 15. 4. 2008 byl krajským soudem vydán evropský zatýkací rozkaz a 9. 11. 2015 byla krajským soudem zaslána Ministerstvu spravedlnosti žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání stěžovatele z cizího státu, přičemž soud soustavně vyzýval Policii ČR a další orgány k podání zpráv o pobytu stěžovatele. Soud z těchto důvodů došel k závěru, že došlo k přerušení promlčecí doby a to naposledy 9. 11. 2015, a s odkazem na usnesení III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nerozhodl usnesením a pouze stěžovatele vyrozuměl. 5. Stěžovatel nesouhlasil s nevydáním usnesení a podal proto 18. 2. 2019 návrh Vrchnímu soudu v Olomouci, aby určil lhůtu k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, konkrétně o vydání usnesení ve věci promlčení výkonu trestu. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl a přiklonil se k názoru krajského soudu, dle kterého se v případě negativního rozhodnutí o promlčení výkonu trestu nevydává usnesení. Odkázal přitom na usnesení III. ÚS 4217/16 ze dne 7. 11. 2017 a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 301/2011, přičemž se vyjádřil, že pokud by zákonodárce předpokládal možnost rozhodnutí usnesením, tak by připustil podání stížnosti odsouzeným proti takovému usnesení. 6. Stěžovatel s názorem krajského a vrchního soudu nesouhlasil a podal proto ústavní stížnost. V té z procesního hlediska namítá, že krajský soud měl rozhodnout formou usnesení, přičemž odkazuje na argumentaci obsaženou v usnesení II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019 a na odbornou literaturu. Z hmotněprávního hlediska pak namítá, že výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, je promlčený, přičemž však používá odlišnou argumentaci než v řízení před obecnými soudy. V něm stěžovatel argumentoval, že výkon trestu je promlčený, přičemž však akceptoval, že evropský zatýkací rozkaz přerušil promlčecí dobu (návrh odsouzeného ze dne 30. 7. 2018, str. 4 a 5). V ústavní stížnosti však zmiňuje, že evropský zatýkací rozkaz neměl za následek přerušení promlčecí doby, jelikož se jednalo o institut, který byl do právního řádu zaveden až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Stejnou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti vztahuje i na provedení opatření nezbytných pro vyžádání stěžovatele z cizího státu podle § 79 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. 7. V souvislosti s promlčením výkonu trestu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nařídil obecným soudům, aby zrušily "nařízení výkonu trestu odnětí svobody" ze dne 26. 11. 2004, evropský zatýkací rozkaz ze dne 15. 4. 2008 a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu ze dne 9. 11. 2015. 8. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil krajský soud jako účastník řízení. Ve svém vyjádření se krajský soud ztotožnil s názorem vrchního soudu týkajícím se formy rozhodnutí a s názorem vyjádřeným v usnesení III. ÚS 4217/16, která podporují jeho postup. Takovou interpretaci, kdy se usnesením rozhoduje jen při vyhovění, krajský soud považuje za jedinou možnou, "neboť je podpořena systematickým výkladem trestního řádu." Naopak se krajský soud neztotožnil s opačným názorem vyžadujícím formu usnesení reprezentovaným usnesením II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019 a odborným článkem Radka Visingera [VISINGER, R. Rozhodování o promlčení výkonu trestu. Trestněprávní revue. 2012 (7-8), str. 164 an.]. Dále krajský soud rekapituloval úkony, které činil, a zdůraznil, že opatření, která činil, způsobovala, že běh promlčecí lhůty byl průběžně přerušován. Vrchní soud nebyl pro nadbytečnost vyzván k vyjádření se. 9. Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovateli, který s ním nesouhlasí jak z procesněprávního tak z hmotněprávního hlediska. Ohledně formy rozhodnutí stěžovatel odkazuje na usnesení II. ÚS 3167/18 ze dne 20. 2. 2019, se kterým plně souhlasí. V souvislosti s promlčením výkonu trestu pak uvádí, že úkony soudů vyjmenované ve vyjádření krajského soudu "nejsou způsobilé přerušit promlčení výkonu trestu odnětí svobody, protože se jedná pouze o formální přípisy adresované policejním orgánům, orgánům státní správy a samosprávy." II. 10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadeného sdělení a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 13. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. 14. Relevantní ustanovení § 350k trestního řádu zní následovně: "O promlčení výkonu trestu rozhoduje soud usnesením. Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek." 15. Předmětné ustanovení § 350k