II.ÚS 1725/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1725/17 ze dne 16. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Wiesnera, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Lažanským, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017 sp. zn. 20 Cdo 5957/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 14 Co 294/2015, 295/2015, 296/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 a Jaroslavy Wiesnerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. 2. Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 14 Co 294/2015, 295/2015, 296/2015 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, jímž byl udělen příklep na nemovité věci [pozemek parc. č. st. X1 (nyní X2) se stavbou č. p. X3 (nyní nezapsaná stavba stojící na pozemcích parc. č. X2, X4 a X5) a pozemky parc. č. X6 a X7, vše nacházející v katastrálním území Oleško u Zvole zapsané na listu vlastnictví č. X8 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ (dále též "předmětné nemovitosti")]. Výroky II. a III. městský soud změnil usnesení soudního exekutora, jimiž byly odmítnuty návrhy stěžovatele (v exekučním řízení povinného) na odklad exekuce tak, že se tyto návrhy neodmítají. Výrokem IV. rozhodl, že ve vztahu mezi vydražitelem a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud neshledal žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit porušení zákona při nařízení dražebního jednání či při provedení dražby. Namítal-li stěžovatel, že při nařízení dražby byl porušen zákon tím, že předmětné nemovitosti byly označeny v dražební vyhlášce údaji zapsanými v katastru nemovitostí, ač faktický stav byl jiný či že byly draženy nemovitosti, které nebyly postiženy exekučním příkazem, městský soud dovodil, že šlo o porušení povinnosti stěžovatelem vyplývající z § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, když neohlásil změnu údajů do 30 dnů ode dne vzniku změny užívání stavby č. p. X3 její přestavbou. Přestože tedy byl faktický stav odlišný, nezměnila tato skutečnost nic na tom, že stavba č. p. X3, u níž stěžovatel až po udělení příklepu docílil výmazu z katastru nemovitostí, ke dni udělení příklepu existovala a všem účastníkům dražby bylo zřejmé, co bylo jejím předmětem, což bylo prokázáno znaleckými posudky, kolaudačním rozhodnutím spolu s geometrickým plánem a ortofotem, takže se nemohla uplatnit vyvratitelná domněnka obsažená v § 980 odst. 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle níž bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Městský soud změnil usnesení soudního exekutora o odmítnutí návrhů na odklad exekuce, neboť návrhy stěžovatele na rozdíl od soudního exekutora nepovažoval za neurčité či nesrozumitelné, takže o nich mělo být rozhodnuto věcně. K dalším námitkám stěžovatele (zejména o ceně vydražených nemovitostí či neoprávněnosti vedení exekuce) uvedl, že tyto již nebylo lze ve fázi udělení příklepu uplatnit. 3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5957/2016 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné. Nejvyšší soud vyšel z usnesení ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, v němž zdůraznil, že zákonná úprava rozděluje průběh vykonávacího řízení prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází; v každé z nich se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí [stanovené ve smyslu § 336a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012)] podle výsledků ocenění a ohledání. Povinný se tedy s ohledem na systematiku norem upravujících vykonávací řízení nemohl podáním opravného prostředku proti usnesení o udělení příklepu domoci nápravy údajně nesprávného usnesení o ceně dražené nemovitosti. Námitku stěžovatele, že stavba aktuálně stojící na vydražených pozemcích není zapsána v katastru nemovitostí a naproti tomu stavba č. p. X3 stojící na rovněž vydraženém pozemku už neexistuje, vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepřípustnou polemiku dovolatele se skutkovým závěrem odvolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje dosavadní průběh exekuce a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti obdobně jako v celém průběhu dražby namítá, že jednak byla nesprávně stanovena cena vydražených nemovitostí, jednak byl předmět dražby označen zmatečně. Co se týče ceny vydražených nemovitostí, zpochybňuje především znalecký posudek Ing. Josefa Koptíka, z něhož vycházel soudní exekutor při stanovení ceny předmětných nemovitostí, neboť hodnota předmětných nemovitostí v době zpracování tohoto posudku (v roce 2006) neodpovídala skutečné hodnotě v době vydání dražební vyhlášky (v roce 2012), když nebyla zohledněna vyšší hodnota vzrostlých okrasných dřevin na pozemku. Naopak znalecký posudek Lucie Kočovské předložený stěžovatelem již tuto zvýšenou hodnotu okrasných dřevin zahrnoval, avšak v exekučním řízení se jím ani exekutor, ani soudy nezabývaly. V tom spatřuje porušení práva na soudní ochranu v podobě opomenutého důkazu. Přestože stěžovateli je známa judikatura Nejvyššího soudu o rozfázování exekučního řízení, domnívá se, že v nyní posuzované věci jde o zásadní otázku přípustnosti znaleckého posudku, který zjevně odporuje zákonu. Podle stěžovatele není možné, aby kritériem přípustnosti zjevně protiprávního znaleckého posudku bylo formalistické posuzování procesní aktivity povinného v té které fázi exekučního řízení. Dále se věnuje otázce použitelnosti znaleckého posudku s ohledem na dobu, která uplynula od jeho vypracování. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 295/17, které se zabývá změnou hodnoty nemovitosti v čase (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 5. Stěžovatel dále namítá zmatečné označení předmětu dražby. Zde poukazuje především na to, že stav evidovaný v katastru nemovitostí byl v rozporu se skutečným stavem a pokud soudní exekutor vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, i když byl faktický stav v době provádění dražby jiný, nepostupoval správně. 6. Stěžovatel konečně namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, když v něm není uveden v podstatě žádný důvod, proč by nemělo být jeho dovolání přípustné. Takové rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a vykazující znaky přepjatého formalismu a svévole. III. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kte