II.ÚS 1747/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007 N 216/47 SbNU 845 Zánik kupní smlouvy s rozvazovací podmínkou - otázka dobré víry nabyvatele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1747/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. B. a Ing. E. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141, jimiž bylo určeno, že vlastnické právo k nemovitostem náleží vedlejšímu účastníkovi. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141 se zrušují. Odůvodnění I. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141 určil, že vlastníkem nemovitostí (rekreačního objektu se stavební plochou a zahrady), blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti"), je žalobce (vedlejší účastník řízení). Dále zamítl žalobu na určení neplatnosti kupních smluv o převodu předmětných nemovitostí postupně uzavíraných mezi prvním převodcem J. V. a dalšími nabyvateli a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví po zániku kupní smlouvy shledal na straně žalobce (prodávajícího) v tom, že bez rozhodnutí soudu nemůže dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Uvedl, že podle § 610 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") se mohou účastníci kupní smlouvy dohodnout, že v případě nezaplacení některé ze splátek zaniká právní vztah založený kupní smlouvou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla-li kupujícími celá kupní cena žalobci zaplacena ve lhůtě do 1. června 1999, došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 4. června 1998 tak, jak bylo dohodnuto, a nebylo tudíž třeba zjišťovat, zda žalobce po 1. červnu 1999 od smlouvy odstoupil, neboť od tohoto data byla smlouva zrušena a od neexistujícího právního úkonu odstoupit nelze. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázku platnosti či neplatnosti těchto kupních smluv řešil jako otázku předběžnou, přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouvy (v pořadí druhá, třetí a čtvrtá), vyjma první kupní smlouvy ze dne 4. června 1998, která byla v souladu s § 610 obč. zák. zrušena pro nezaplacení celé kupní ceny, jsou neplatné od počátku, neboť manželé P. (první nabyvatelé) vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohli nabýt a učinit je dále předmětem prodeje. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, potvrdil; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitce žalovaných uplatněné v odvolání, že "u smluv týkajících se převodu nemovitostí nenastává neúčinnost takovýchto smluv automaticky, byť je to ve smlouvě sjednáno, nýbrž že musí dojít k určitému právnímu úkonu, který právě vychází z ujednání ve smlouvě obsaženého", uvedl, že § 610 obč. zák., upravující možnost účastníků kupní smlouvy dohodnout vedlejší ujednání mající povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou, je v souvislosti s § 610 odst. 2 obč. zák., které stanoví roční lhůtu běžící od uzavření kupní smlouvy, po jejímž uplynutí tato ujednání zanikají, ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením o podmínkách uvedených v § 36 obč. zák. Dovodil, že byl-li v dané věci zánik právních následků sporné kupní smlouvy vázán na nejistou skutečnost nezaplacení kupní ceny do 1. června 1999 (výslovně bylo dohodnuto, že v případě, že kupní cena nebude kupujícímu zaplacena do 1. června 1999, smlouva se ruší), nebyla tato skutečnost vymezena jako eventuální projev vůle, tedy jako právní úkon některého z účastníků smlouvy, a nemohla tudíž být uplatněna před tímto termínem. Uvedené ujednání tudíž v daném případě není ujednáním ve smyslu § 610 odst. 1 obč. zák., nýbrž jde o rozvazovací podmínku podle § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák. Dalšími námitkami žalovaných se odvolací soud nezabýval. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2007 č. j. 30 Cdo 3295/2006-173 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že otázka, kterou žalovaní v dovolání označili a jež podle jejich názoru má po právní stránce zásadní význam (zda u kupních smluv, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, v případě naplnění rozvazovací podmínky nastává zánik právních účinků smlouvy samočinně, či zda je možno připustit zánik právního vztahu založeného touto smlouvou až uplatněním takovéto rozvazovací podmínky účastníkem smlouvy), není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze závěru, že v daném případě byla v kupní smlouvě ze dne 4. června 1998 ujednána rozvazovací podmínka podle § 36 obč. zák., který žalovaní nezpochybnili, je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou. Rovněž námitka žalovaných obsažená v dovolání, že nemovitost nabyli v dobré víře, nečinila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 1999 sp. zn. 2 Cdon 756/97, v němž bylo vysloveno, že přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99), v nichž bylo vysloveno, že dobrá víra nabyvatele má právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například § 486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy nepatří. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Stěžovatelé stručně popsali skutkový stav a vyjádřili přesvědčení, že obecné soudy nesprávně posoudily zánik právních účinků smlouvy s rozvazovací podmínkou. Podle názoru stěžovatelů není možné při respektování principu veřejné listiny (výpisu z katastru nemovitostí), aby došlo k zániku právního vztahu bez toho, aniž by byla v určitém časovém období odezva v evidenci katastrálního úřadu. Takový postup vede k absolutní právní nejistotě a jsou ohrožena práva nabytá v dobré víře v pravost a správnost veřejné listiny. Stěžovatelé zastávají názor, že k zániku právního vztahu je zapotřebí, aby ze strany oprávněné osoby byl učiněn příslušný právní úkon - odstoupení od smlouvy. Stěžovatelé konečně namítali, že soudy nesprávně posoudily jednání jednoho z převodců (K. K.), které bylo excesem a jako takové nemůže jít k tíži třetích osob. V petitu ústavní stížnosti pak navrhli, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud zastoupený předsedkyní senátu 30 Cdo JUDr. Olgou Puškinovou vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelé pouze opakují argumentaci, kterou uplatňovali v průběhu řízení před obecnými soudy. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Brně rovněž nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Uvedl, že v řízení nedošlo k porušení žádných práv stěžovatelů. Podobně jako Nejvyšší soud nastolil otázku včasnosti podané ústavní stížnosti, neboť usnesení Nejvyššího soudu bylo sice doručeno stěžovatelům dne 14. května 2007, avšak proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje. Vedlejší účastník řízení se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Výzva k vyjádření byla uložena na poště a vedlejší účastník si ji v úložní době nevyzvedl. IV. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovate