II.ÚS 1852/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1852/11 ze dne 12. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Hanou Vopálenskou, advokátkou se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2011 č. j. 14 Co 100/2011-70, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dne 23. června 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 11 C 76/2010-44, kterým tento soud zamítl jeho žalobu o rozvod manželství. Napadeným rozsudkem došlo podle jeho názoru k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení § 24 odst. 1 a § 24b odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, protože rozvod manželství podmínily neurčitými obecnými podmínkami a lhůtami, jakož i vypořádáním majetkových práv, aniž by tyto podmínky byly stanoveny uvedenými ustanoveními. Konkrétně § 24 odst. 1 zákona o rodině neposkytuje žádnou oporu pro závěr, že posouzení, zda se jedná o hluboký a trvalý rozvrat manželství, závisí za situace, kdy jeden z manželů tvrdí, že by manželské soužití mohlo být obnoveno, i na délce manželského soužití ve srovnání s délkou nežití jako manželé a délkou mimomanželského svazku. Dostatečně se přitom nevypořádaly ani se skutečností, že manželé spolu v době rozhodování nežili víc než jeden rok, když stěžovatel navíc potvrdil, že žije s jinou ženou, vede s ní společnou domácnost a hodlá s ní založit rodinu, čímž vyvrátil možnost, že by z jeho strany mohlo dojít k obnovení manželského soužití. Obecné soudy vycházely pouze ze subjektivních názorů žalované, aniž by vzaly v úvahu i vyjádření žalobce. Stěžovatel se rovněž domnívá, že rozvod manželství nelze podle § 24b odst. 1 zákona o rodině podmiňovat jakýmikoliv dohodami týkajícími se majetkových práv účastníků, neboť ekonomické dopady v podobě následného vypořádání společného jmění manželů jsou jeho zákonným důsledkem. Za zvlášť závažnou újmu ve smyslu uvedeného ustanovení přitom nelze považovat ani neschopnost jednoho z manželů vypořádat se uspokojivým způsobem citově s odchodem druhého manžela ze společné domácnosti. Z napadeného rozsudku vyplývá, že v něm krajský soud vymezil obecná východiska pro posouzení právní otázky, zda ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o rodině nastal hluboký a trvalý rozvrat manželství, vzhledem ke kterému nelze očekávat obnovení manželského soužití. Ztotožnil se přitom se závěrem okresního soudu, že takováto skutečnost nebyla v předmětném řízení ze strany stěžovatele prokázána. Manželství stěžovatele uzavřené v roce 1995 totiž bylo až do listopadu 2009 plně funkční, pročež skutečnost, že v prosinci 2009 opustil společnou domácnost a po velmi krátké době známosti zahájil společné soužití se svoji přítelkyní, nelze bez dalšího hodnotit jako hluboký a trvalý rozvrat manželství. Ve svém rozsudku zároveň přisvědčil i dalšímu závěru okresního soudu, podle kterého byly splněny podmínky pro aplikaci § 24b odst. 1 zákona o rodině. V této souvislosti konstatoval, že existenci manželství ohrozil svým chováním výhradně stěžovatel, a poukázal na ekonomickou újmu, která by žalované vznikla především s ohledem na náklady spojené s bydlením v rodinném domě, jenž si manželé pořídili pomocí hypotéky v roce 2008, jakož i na citovou újmu, když se žalovaná dosud nedokázala vypořádat s odchodem manžela ze společné domácnosti. senátu II. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu obecně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Ačkoliv za takovýto případ lze v obecné rovině považovat i postup soudu, který by se při svém rozhodování dopustil svévole tím, že nerespektoval kogentní normu (srov. nález ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235; nález ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08, N 36/52 SbNU 367; nález ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10, bod 23), Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo možné vyslovit takovýto závěr ve vztahu k napadenému rozsudku. Z jeho obsahu vyplývá, že krajský soud se předmětnými námitkami stěžovatele ve vztahu k výkladu § 24 odst. 1 a § 24b odst. 1 zákona o rodině, uvedenými již v jeho odvolání, zabýval v dostatečné míře a své závěry náležitě a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud proto námitky stěžovatele hodnotil pouze jako jeho nesouhlas se závěry krajského soudu, což však porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá a nemůže být ani dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000, U 24/27 SbNU 293). Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2011 Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně