Ústavní soud II.ÚS 1881/25 – Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného

Stěžovatelka se domáhá zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ("státní zastupitelství"), které jí ustanovilo jako poškozené v trestním řízení opatrovníka podle § 45 odst. 2 trestního řádu, neboť hrozí nebezpečí z prodlení a stěžovatelka nemá osobu způsobilou za ni činit procesní úkony. Následnou stěžovatelčinu stížnost Městské státní zastupitelství v Praze ("stížnostní orgán") zamítlo jako nedůvodnou.

Řádně zastoupená stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených usneseních porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Stěžovatelka podala trestní oznámení proto, že jí trestnou činností vznikla škoda ve výši 1 136 614,55 Kč; následně stěžovatelka přípisem ze dne 27. února 2025 informovala policejní orgán, že vůči obviněné nemá žádné pohledávky. Stěžovatelka má za to, že institut ustanovení opatrovníka má subsidiární povahu a měl by být použit jen v krajním případě. Právnická osoba musí mít co nejširší právo zvolit si zmocněnce sama; je-li statutárním zástupcem podezřelá osoba, nemůže jí být upřena možnost ustanovit zmocněnce - tím by byla porušena presumpce neviny. Stěžovatelka si zvolila zmocněnce, aniž by byla řádně policejním orgánem či státním zastupitelstvím o možnosti volby poučena (§ 50 odst. 1 trestního řádu), a proto považuje následné ustanovení opatrovníka za protiprávní postup porušující její základní práva. Současně stěžovatelka požádala z důvodu naléhavosti o přednostní projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody.

Z usnesení státního zastupitelství se podává, že na základě trestního oznámení stěžovatelky a její první likvidátorky byly zahájeny úkony trestního řízení a trestní stíhání obviněné. Následně stěžovatelka, zastoupená však již druhou likvidátorkou (obviněnou), policejní orgán informovala, že nemá vůči obviněné žádné pohledávky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka má dvě společnice (první a druhá likvidátorka) s rovným podílem ve společnosti, může jakýkoliv úkon jedné z nich druhá změnit. Nedoložené tvrzení o neexistenci škody je v rozporu s výsledky šetření policejního orgánu, a proto má státní zástupkyně za to, že zástupce stěžovatelky nehájí její zájmy, ale zájmy druhé likvidátorky.

Podle stížnostního orgánu byly podmínky pro ustanovení opatrovníka splněny, neboť stěžovatelka neměla osobu způsobilou za ni činit úkony a existuje nebezpečí z prodlení. První likvidátorka je dlouhodobě mimo území České republiky, druhá likvidátorka má v trestním řízení postavení obviněné, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy poškozené, které obviněná zvolila nejen zástupce, ale i zmocněnce. Nebezpečí z prodlení spatřuje stížnostní orgán v tom, že řízení se nachází v závěru vyšetřování, jeho účastníci se seznamují s obsahem spisu a je připravována obžaloba.

Podle poslední věty § 45 odst. 1 trestního řádu je třeba opatrovníka neprodleně ustanovit v případě nebezpečí z prodlení, je-li poškozená právnická osoba, která nemá osobu způsobilou činit za ni úkony v řízení, jakož i tehdy, když jsou zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby.

Ustanovení opatrovníka právnické osobě je subsidiárním krokem, kterému musí předcházet možnost právnické osoby zvolit si toho, kdo za ni bude jednat, což platí i při nebezpečí, že statutární zástupce může upřednostnit zájmy své před zájmy právnické osoby. V projednávané věci stěžovatelka určila zmocněnce (§ 50 trestního řádu), ten však činil úkony v zájmu obviněné, a proto byl státním zastupitelstvím stěžovatelce ustanoven opatrovník.

Účelem právní úpravy je oddělit úkony účastníků řízení (obviněné a poškozené) a vyloučit, aby obviněná statutární zástupkyně činila úkony za právnickou osobu, případně obviněnou určený zmocněnec upřednostnil její zájmy před zájmy poškozené. Zákonodárce odlišuje práva obviněného a poškozeného, která jsou vzájemně protichůdná, a proto není možné, aby si obviněná určila svého obhájce a současně zmocněnce poškozené; takový postup je zjevně obcházením účelu zákona.

Ustanovením opatrovníka nebyla stěžovatelce upřena práva poškozené v trestním řízení na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Nebylo porušeno ani její právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), která zaručují, že každý se může svých práv domáhat u nestranného a nezávislého orgánu, který bude rozhodovat na základě předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Státní zastupitelství rozhodlo jako nezávislý a nestranný orgán v rámci zákonem dané pravomoci tak, aby poškozené stěžovatelce poskytlo nezávislou ochranu jejích práv. Ústavní stížnost lze považovat za projev nespokojenosti obviněné - stěžovatelčiny druhé likvidátorky - s napadenými usneseními a její subjektivní výklad zákona.

O návrhu na přednostní projednání věci mimo pořadí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, ale fakticky tak učinil.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.