II.ÚS 1892/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1892/08 ze dne 30. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) P. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 634/2008-1134, 2) M. N., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 37a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 634/2008-1134, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008 č. j. 5 To 6/2008-1038 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007 č. j. 1 T 16/2007-955, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2008 a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1892/08, se první stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že již vykonává trest odnětí svobody. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2008 a kvalifikovaně doplněna dne 28. 10. 2008, a která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2269/08, se druhý stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, jimiž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen, nulla poena sine lege vyjádřené v čl. 39 Listiny a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 1892/08, IV. ÚS 2269/08 byly obě shora uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 1892/08. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 16/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl druhý stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a první stěžovatel návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1 tr. zák. Za to byl druhý stěžovatel odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. První stěžovatel byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným jiným rozhodnutím, odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání obou stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným rozhodnutím tak, že obě tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud obě dovolání dalším napadeným rozhodnutím odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. První stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudy na jedné straně uvěřily spoluobviněnému M. N., pokud z trestné činnosti usvědčuje stěžovatele, na druhé straně připustily nevěrohodnost jeho výpovědi v části, v níž tvrdil, že čelil napadení nožem ze strany poškozeného, který mu měl usilovat o život. Uvádí argumenty, které mají svědčit o tom, že spoluobviněný se mu chtěl pomstít za to, že na něj podal trestní oznámení v souvislosti s výrobou a distribucí drog a upozorňuje na to, že vůči dalšímu spoluobviněnému P. nic negativního neuváděl. O nevěrohodnosti spoluobviněného N. dle něj svědčí i skutečnost, že požíval marihuanu a pervitin. Pokud soudy dovozují vinu prvního stěžovatele nepřímo i ze skutečnosti, že o poškozeném šířil zprávy o jeho dlouhodobém pobytu v zahraničí, toto popírá s tím, že historky o tom, kde a z jakého důvodu se poškozený nachází, mezi lidmi kolovaly, ale nepocházely od něj. Sám poškozený mu měl před svým zmizením sdělit, že se chystá na nějakou zahraniční cestu. Dále argumentuje tím, že věci z bytu poškozeného odvezl ještě před zmizením poškozeného na jeho žádost, čímž zpochybňuje výpověď svědka V. Vyjadřuje se i k údajným rozporům ve svých výpovědích, které považuje v podstatě za shodné, a připomíná kladné hodnocení své osoby znalci. Poukazuje na kamarádský vztah s poškozeným i na to, že nebyl zjištěn motiv jeho jednání. Má za to, že z trestné činnosti ho usvědčuje pouze nevěrohodný spoluobviněný N., jehož tvrzení není podloženo jinými důkazy. Soud prvního stupně tak pochybil, neboť provedené důkazy vyhodnotil pouze jednostranně v neprospěch prvního stěžovatele a zcela pominul jeho obhajobu, odvolací soud uvedené pochybení nenapravil a dovolací soud vyložil dovolání prvního stěžovatele příliš restriktivně. Jejich postupem bylo proto zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Druhý stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti namítá nesprávné právní závěry o vině trestným činem vraždy, přičemž poukazuje na svoji obhajobu, která nebyla v průběhu řízení vyvrácena, že střelbou odvracel útok poškozeného nožem. Dle něj byly provedené důkazy hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch bez znaleckého zkoumání okolností střelby ke zjištění relevantních skutečností. Odvolací soud vady řízení před soudem prvního stupně neodstranil a omezil se na pouhé zopakování již učiněných závěrů, aniž by provedl nějaké dokazování. Do jeho ústavních práv měl zasáhnout i dovolací soud, který nezhojil nesprávnost právní kvalifikace skutku, vycházející z nesprávných skutkových zjištění. Výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neudržitelný, neboť byl interpretován velmi úzce a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně argumentuje k údajně nesprávným závěrům o naplnění zákonných podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, zejména materiální stránky obsažené v § 41 tr. zák., přičemž poukazuje i na neexistenci přitěžujících okolností a naopak vyzdvihuje polehčující okolnosti. Za typově shodný případ označuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/06, jehož závěry doslovně cituje. Poukazuje přitom na skutková zjištění (povahu své účasti v předcházející trestní věci, na kladné hodnocení ve výkonu trestu odnětí svobody, na motiv poslední trestné činnosti, kdy nejednal ze zištných důvodů ale z obavy o svůj život pod vlivem lživých informací, na hodnocení své osoby znalci, na to, že byl zmanipulován prvním stěžovatelem, na opatření zbraně jinou osobou, a na své doznání), která soudy nesprávně právně zhodnotily, a jejich postup označuje za svévolnou aplikaci právních norem, zasahující do jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky obou stěžovatelů primárně směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž nabízejí vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení "přehodnocovat", resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Z uvedených vých