II.ÚS 1921/20

Podstatou nalézacího řízení byla žaloba stěžovatelky na vyloučení konkrétních movitých věcí (technologie čerpací stanice) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2018, č. j. 139 ICm 3301/2016-42, byla výrokem I. žaloba stěžovatelky zamítnuta, výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (který řešil shodnou záležitost) dospěl k závěru, že technologické zařízení, jež je předmětem této žaloby, je součástí věci hlavní ve smyslu § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy budovy čerpací stanice, a nelze je platně převést bez převodu věci hlavní. Uzavřené smlouvy, kterými došlo k převodu vlastnického práva k samotnému technologickému zařízení čerpací stanice (smlouva mezi dlužníkem a leasingovou společností ze dne

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 102 VSPH 34/2019-107, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odvoláním na judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že není naplněn jeden z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, a to skutečnost, že sporný majetek je v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, sepsán v majetkové podstatě (tzn. nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

Dovolání stěžovatelky bylo s odkazem na § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 29 ICdo 27/2020-122, odmítnuto jako nepřípustné.

Vůči rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího uplatňuje totožné námitky, neboť jejich závěry jsou totožné se závěry dovolacího soudu.

V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se projednávanou věcí řádně zabývaly, jsou dostatečně odůvodněná, obsahují úvahy soudů, kterými byly při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; dospěl k závěru, že v době, kdy rozhodoval o vyloučení majetku, se tento již nenacházel v majetkové podstatě, neboť byl ze soupisu majetku insolvenčním správcem (žalovaným) vyřazen - viz zpráva o stavu insolvenčního řízení ze dne 14. 6. 2019 (B-320). Žalobě stěžovatelky proto nemohlo být vyhověno. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vybočení z mezí ústavnosti. Z konstantní judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným pod č. 116/2016 Sb. soud. rozh. a stan., které ostatně odvolací soud cituje) vyplývá, že jedním z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby v insolvenčním řízení je ta skutečnost, že sporný majetek je v době rozhodování odvolacího soudu sepsán v majetkové podstatě (tzn. nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). Pokud tento předpoklad není naplněn, nemůže být vylučovací žaloba úspěšná. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Sporný majetek se v době rozhodování odvolacího soudu již nenacházel v soupisu majetkové podstaty, což odvolací soud ověřil ze zprávy o stavu insolvenčního řízení ze dne 14. 6. 2019 (B-320), jakož i z vyjádření žalovaného insolvenčního správce na jednání před odvolacím soudem.

Rovněž v postupu dovolacího soudu Ústavní soud neshledal porušení ústavněprávních principů. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu netrpí žádnými nedostatky i přesto, že je poměrně stručné. Dovolací soud uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání; shledal právní posouzení věci tak, jak jej učinil odvolací soud, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (R 116/2016,

Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky, týkající se protiprávnosti postupu žalovaného insolvenčního správce. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 (uveřejněném pod č. 52/1998 Sb. soud. rozh. a stan.), konstatoval, že "pochybnost o tom, zda jiná osoba uplatnila důvodné námitky proti tomu, aby věc byla zařazena do podstaty, může být vyřešena, a to i poté, co již byla soudem učiněna výzva k podání vylučovací žaloby, mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo tak, že správce námitkám této osoby dobrovolně vyhoví a věc ze soupisu vyřadí." Tyto závěry byly Nejvyšším soudem aprobovány i pro insolvenční řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sen. zn. 29 NS ČR 13/2017) - viz bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - a Ústavní soud v nich nespatřuje porušení ústavněprávních kautel.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.