II.ÚS 1940/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1940/11 ze dne 14. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 8 Tdo 129/2011 - 24 ze dne 23. 2. 2011, usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 313/2010 - 866 ze dne 21. 7. 2010, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 1 T 247/2009 - 845 ze dne 12. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 95 a 96 Ústavy. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že soudci nebyli při svém rozhodování vázáni pouze zákonem a tento zákon krom toho nesprávně aplikovali. Dále měli v řízení jednostranně zvýhodňovat stranu obžaloby, čímž dle stěžovatele porušili ústavní princip práva na obhajobu v řízení před soudem. Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 4 písm. b) dříve platného trestního zákona, kterého se podle skutkových zjištění v něm popsaných dopustil tím, že jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., IČ 26320614, se sídlem Nepomucká 98/204, Plzeň, zmocnil jiné k uzavření řady úvěrových smluv se společností CREDIUM, a. s., IČ 25139886, se sídlem Vladislavova 17/1390, Praha 1, na poskytnutí finančních prostředků, které byly určeny na nákup blíže specifikovaných osobních motorových vozidel, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA Montáže, s.r.o., a není oprávněn zmocňovat další osoby k jednání za tuto společnost, a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěry nebudou spláceny, čímž způsobil společnosti CREDIUM značnou škodu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 250b odst. 4 dříve platného trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle § 60a odst. 1 a 2 téhož předpisu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel podrobně zpracované odvolání, ve kterém vznesl své námitky proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku. Krajský soud v Praze přezkoumal v rozsahu § 254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a neshledal pochybení v neprospěch obžalovaného. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl podle procesních předpisů dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve všech vzájemných souvislostech. Dle odvolacího soudu tak dospěl k logickým a přesvědčivým skutkovým závěrům, jimž nelze z podnětu podaného odvolání nic vytknout. V podrobnostech pak odkázal na důvody napadeného rozsudku. Prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. Polmy napadl stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné a splňuje formální náležitosti podle příslušných ustanovení trestního řádu, dále zkoumal, zda stěžovatel své dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) téhož zákona, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel tento dovolací důvod nenaplnil. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel stížností, ve které tvrdí, že od samého počátku namítá, že se žádného trestného činu úvěrového podvodu nedopustil, ani žádného jiného porušení trestního zákona, což dokládá líčením skutkového stavu, který dle něj z provedených důkazů vyplynul a který obecné soudy nevzaly v potaz. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v okolnosti, že první dodávka vozů proběhla naprosto stejným způsobem jako převzetí vozů v červnu 2007, za což však byl stěžovatel odsouzen. Zde bylo dle názoru stěžovatele prvně porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel tuto stěžejní okolnost prý uváděl ihned při své prvním výslechu u Policie ČR dne 11. 9. 2008, ale policie tuto podstatnou okolnost dle něj ignorovala, později tuto obranu ignorovaly i soudy všech tří stupňů. Celé převzetí automobilů dle jeho přesvědčení proběhlo naprosto stejně jako později v červnu 2007, byla zde ta samá plná moc, stejným lidem stěžovatel vozy předával (panu R. L. a spol.) a opět byly vozy zaplaceny leasingem. Stěžovatel nemůže pochopit, proč tato první dodávka aut byla v pořádku, ale druhá, dle něj naprosto stejná dodávka aut již porušovala zákon, a to dokonce jako trestný čin úvěrového podvodu. Dále soudy všech tří stupňů prý ignorovaly obranu stěžovatele proti závěru, že měl údajně vědět v červnu 2007, že společnost INPOZA Montáže, s. r.o. nevykonává žádnou činnost a že úvěry na vozy nebudou spláceny. Opětovným nevyslyšením obrany stěžovatele a ignorováním tohoto závažného argumentu prý soudy všech tří stupňů porušily ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy dle něj ani nekonstatovaly, z jakých zdrojů by měl stěžovatel vědět o tom, jaká je ekonomická situace společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., po třech měsících po prodeji svého obchodního podílu. Tuto námitku ve své stížnosti opírá o svědecké výpovědi, jak byly učiněny během řízení před soudem I. stupně. Stěžovatel byl dle svého mínění potřetí zkrácen ve svých ústavou zaručených právech v tom, že "soud I. instance i soudy přezkumné nepovolily provedení důležitého důkazu tím, že by leasingové společnosti CREDIUM, a.s., a Raiffeisen Leasing, a. s., předložily spisy ohledně leasingu předmětných automobilů". Stěžovatel se podle svých slov domáhal provedení tohoto důležitého důkazu již v přípravném řízení, jakož i v řízení před soudy všech tří stupňů. Společnost Raiffeisen Leasing, a. s., by totiž dle něj měla mít celý originální spis na profinancování první dodávky tří nebo čtyř vozů v dubnu či květnu 2007, a také by v něm měla být ta samá plná moc vystavená D. M. pro stěžovatele z 6. 4. 2007. V originále spisu společnosti CREDIUM, a. s., by měla být také uložena plná moc pana M. ze dne 6. 4. 2007 s jeho ověřeným podpisem resp. její kopie. Písemné sdělení této společnosti zde nemohlo nahradit ohledání originálu spisu společnosti Credium, a. s., soudem. Z obou spisů by byl dle názoru stěžovatele totiž soud dále seznal, jak obě leasingové společnosti ověřovaly kredibilitu společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., a jaké podklady jim měl stěžovatel opravdu poskytnout, jelikož bez provedení tohoto důkazu prý nemohly všechny soudy uvažovat o naplnění či nenaplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu. Přesto policie ČR ani soudy všech tří stupňů tento stěžejní důkaz navrhovaný obhajobou neprovedly, a tím byla dle stěžovatele citelně zasažena ústavní práva stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces. Další námitkou stěžovatele je jeho výhrada, že soudy všech stupňů nesprávně interpretovaly trestní zákon, neboť další důležitou podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu je ta, že se opravdu musí jednat o "úvěrovou smlouvu" podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, přičemž odkázal na odbornou literaturu i stanovisko Nejvyššího soudu. Pokud by tomu tak dle stěžovatele nebylo a peníze byly poskytnuty např. na základě smlouvy o půjčce dle § 657 občanského zákoníku nebo o výpůjčce dle § 659 občanského zákoníku nebo na základě nepojmenované smlouvy, jejíž uzavření dovolují občanský (§ 51) i obchodní zákoník (§269 odst. 2), nelze prý ustanovení § 250b použít. V souzeném případě se stěžovatel domnívá, že se nejedná o úvěrovou smlouvu podle § 497 - § 507 obchodního zákoníku v platném znění, ale o nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. To dosvědčuje nejen absence odkazu v záhlaví smlouvy na § 497 a násl. obchodního zákoníku, ale i odkaz na § 273 odst. l obchodního zákoníku, který odkazuje na obchodní podmínky. Ani v těchto obchodních podmínkách prý není odkaz na § 497 a násl. obchodního zákoníku. Podle stěžovatele svědčí o skutečnosti, že uzavřená smlouva není smlouvou o úvěru podle § 497 a násl.