Ústavní soud II.ÚS 1996/21

Ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 244/2020-1308, neboť má za to, že vydáním tohoto usnesení měl krajský soud porušit zásadu dvojinstančnosti, a tím stěžovatelce odejmout právo na spravedlivé projednání její věci a zasáhnout do práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mělo dojít k protiústavnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny zcela bez zákonné opory.

Stěžovatelka se jakožto žalobkyně domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo týkající se výstavby rodinného domu stěžovatelky. Okresní soud však stěžovatelkou vytýkané vady díla neshledal, mj. na základě stěžovatelkou požadovaných znaleckých posudků, a rozhodl rozsudkem č. j. 56 C 284/2009-1142 ze dne 30. ledna 2020 mimo jiné tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost zaplatit náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ostravě bylo podáno odvolání, vzápětí ovšem byla přípisem Krajského soudu v Ostravě věc v souladu s § 166 odst. 1 o. s. ř. vrácena soudu prvního stupně, neboť okresní soud nerozhodl o celém předmětu řízení. Okresní soud své procesní opomenutí napravil doplňujícím rozsudkem č. j. 56 C 284/2009-1203 ze dne 3. prosince 2020. V nynější procesní fázi se věc nachází před odvolacím soudem, který v rámci odvolacího řízení negativně rozhodl o stěžovatelčině osvobození od soudních poplatků stížností napadeným usnesením.

Stěžovatelka nejprve žádostí ze dne 9. března 2021 požádala o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud o této žádosti rozhodl výše nadepsaným usnesením tak, že ji zamítl a osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal naplnění zákonných důvodů pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř., dle kterého osvobození lze přiznat, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Krajský soud došel k závěru, že v projednávané věci nebyly žádným způsobem prokázány majetkové poměry stěžovatelky (žalobkyně), které by osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly, stěžovatelka totiž majetkové poměry k výzvě soudu nedoložila. Konstatoval též, že na jeho závěru nic nemění ani skutečnost, že současně probíhalo řízení o svéprávnosti stěžovatelky, neboť i osoby se zdravotním postižením nemusí být zákonitě zcela bez prostředků.

Stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti tvrdí porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany krajského soudu, čímž mělo být porušeno její právo na spravedlivé projednání věci a zasaženo do jejího práva na přístup k soudu. Krajský soud dle stěžovatelky neměl rozhodovat o její žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť s ohledem na zákonná ustanovení o příslušnosti soudů k rozhodování o soudních poplatcích měl být věcně příslušný soud prvního stupně.

Stěžovatelka dále tvrdí zásah do jejího práva vlastnit majetek, kterého se měl krajský soud dopustit tím, že své závěry ohledně odůvodněnosti osvobození od soudních poplatků opřel toliko o nedostatečně prokázané majetkové poměry stěžovatelky. Zákon však v § 138 odst. 1 o. s. ř. nehovoří jen o majetkových poměrech účastníka jako o důvodu pro osvobození od soudních poplatků, nýbrž o poměrech obecně - tedy i jiných než majetkových. Stěžovatelka uvádí, že opakovaně dokládala své zdravotní a psychické poměry, které měly osvobození od soudních poplatků odůvodnit, ovšem krajský soud je při svém rozhodování vůbec nezohlednil.

Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný, neboť v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, proti němuž již zákon nepřiznává žádný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V projednávané věci stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo negativně rozhodnuto o osvobození stěžovatelky (žalobkyně) od soudních poplatků. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05 (N 216/43 SbNU 405)]. K takovému pochybení ze strany krajského soudu však v projednávané věci nedošlo.

Krajský soud se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal s tím, zda v případě stěžovatelky jsou, či nejsou dány důvody pro její osvobození od soudních poplatků. Své odůvodnění soud stavěl zejména na tom, že ani po požadovaném posečkání s doložením prohlášení o majetkových poměrech stěžovatelka tyto poměry soudu (prostřednictvím právního zástupce) nijak nedoložila. V této souvislosti soud řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil, proč v případě stěžovatelky odůvodněnost osvobození od soudních poplatků neshledal. Stěžovatelka přitom byla již v tomto řízení zastoupena advokátem (synem stěžovatelky).

Ústavní soud ve zmíněném postupu krajského soudu neshledal pochybení, které by opravňovalo jeho zásah. Právě v tomto případě je ale na místě zdůraznit, že rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem byla vydána na základě majetkových a jiných poměrů stěžovatelky v současnosti, stěžovatelce tak nic nebrání podat žádost opakovanou a majetkové poměry přímo v žádosti dostatečně (kvalifikovaně) vylíčit a naplnit tím základní zákonné požadavky.

Co se týče stěžovatelkou tvrzeného porušení zásady dvojinstančnosti, a tedy jejího práva na spravedlivý proces, ani zde Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit. Je na místě zdůraznit, že neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení. V obecné rovině platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V ústavní rovině není zakotveno právo na dvojinstančnost řízení, tedy až na (některé) trestněprávní věci (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). O to důležitější však je, zejména tam, kde řádný opravný prostředek není přípustný, aby rozhodnutí obecného soudu bylo řádně odůvodněno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763) ze dne 26. června 2018 nebo sp. zn. II. ÚS 1162/17 (N 8/88 SbNU 103) ze dne 18. ledna 2018]. Krajský soud, jak již bylo řečeno výše, však své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelce řádně odůvodnil a Ústavní soud neshledal, že by toto odůvodnění jakkoliv vybočovalo z rámce ústavnosti.

V nyní projednávaném případě krajský soud postupoval v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle kterého mu ve věci soudních poplatků přísluší v rámci odvolacího řízení rozhodnout - až v případě, že by odvolací soud z nějakého důvodu nerozhodl, rozhoduje soud prvního stupně [srov. WALTR, Robert. § 3 (Příslušnost). In: WALTR, Robert. Zákon o soudních poplatcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 10]. Postup odvolacího soudu, který ve věci sám rozhodl, lze též zcela v souladu s ústavním i podústavním právem označit za projev zásady ekonomie, rychlosti a hospodárnosti řízení vtělené do citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích. Argument nedostatku řádného opravného prostředku tak zjevně s ohledem na uvedenou zákonnou úpravu neobstojí, ostatně podobně ani proti rozhodnutí o soudních poplatcích ve správním soudnictví není přípustný řádný opravný prostředek proti usnesení o neosvobození účastníka (srov. § 14 zákona o soudních poplatcích).

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dictum, že rozhodnutí obecných soudů o osvobození od soudních poplatků nemusejí mít povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných. Pokud v průběhu řízení dojde ke změně poměrů účastníka, může mu soud v souladu s § 138 odst. 1 o. s. ř. osvobození od soudních poplatků přiznat. Uvedené a contrario vyplývá též z odst. 2 citovaného ustanovení, dle kterého soud v případě změny poměrů dříve přiznané osvobození odejme. Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že došlo k takové změně jejích poměrů, pro kterou by osvobození od soudních poplatků mohlo být důvodné, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením do konce řízení obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že nově jsou pro osvobození od soudních poplatků splněny nezbytné podmínky, může o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků rozhodnout jinak.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový návrh senát usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.