II.ÚS 2046/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2046/07 ze dne 17. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného advokátem JUDr. Janem Matějíčkem, se sídlem Politických vězňů 98, Kolín 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 7 T 3/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 3 To 86/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 5 Tdo 522/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní lidská práva garantovaná čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 7 T 3/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. 4 T 345/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005 sp. zn. 10 To 93/2005, mu byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech právnických osob na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. 4 T 345/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005 sp. zn. 10 To 93/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby pro skutek uvedený pod bodem I/A obžaloby, kvalifikovaný jako jeden útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a skutek popsaný pod bodem II obžaloby, kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání stěžovatele a usnesením ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 3 To 86/2006 je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatel usnesením ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 5 Tdo 522/2007 jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěry provedeného důkazního řízení ani s právním posouzením věci. Domnívá se, že subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. nebyla jeho jednáním naplněna. Tvrdí, že je nutné odlišovat závěry správce daně ohledně splnění daňové povinnosti a posouzení orgánů činných v trestním řízení stran existence trestní odpovědnosti. Podstatu stěžovatelova jednání soudy spatřují v tom, že stěžovatel zařadil do účetnictví tzv. fiktivní faktury, vystavené obchodní společností WKV, s. r. o., za zprostředkování, které se podle skutkových závěrů obecných soudů neuskutečnilo, a přesto bylo dodavatelem vyúčtováno, příjemcem zaplaceno a zařazeno do účetnictví. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit v pozici předsedy představenstva obchodní společnosti C-LEASING Turnov, a. s., a měl jím ve svém důsledku zkrátit základ daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty (neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu). Stěžovatel je přesvědčen o tom, že pro vyvození trestněprávní odpovědnosti je třeba zjistit osobu, která skutečně za právnickou osobu daňové přiznání zpracovala a podala, a nemusí se nutně jednat o předsedu jejího představenstva. Podle něj není rozhodné, zda nechal či nenechal proplatit dodavatelské faktury, či že tyto faktury byly po konzultaci s daňovým poradcem zařazeny do účetnictví společnosti. V této době, kterou obžaloba označuje za dobu spáchání činu, stěžovatel úmysl zkrátit daň zcela jistě neměl. Rozhodná je až skutečnost, že tyto faktury byly posléze zahrnuty do nákladové části daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob a do daňového odpočtu v případě daně z přidané hodnoty. Daňová přiznání kontrolovala daňová poradkyně a úmysl stěžovatele již v této fázi jednání dovodit nelze. Obecné soudy se nikterak nezabývaly otázkou, kdy a jakým jednáním měl stěžovatel stíhaný trestný čin dokonat. Závěr, že naznačené právní úkony byly simulované, z provedeného dokazování nevyplývá. Podle názoru stěžovatele měla být na posuzovanou věc aplikována zásada in dubio pro reo. Ani v případě trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel v roce 2000 půjčil M. B. částku 1.250.000,- Kč, přičemž půjčka byla zajištěna třemi směnkami. Když dlužník půjčku nesplácel, převedl pohledávku na obchodní společnost C-LEASING Turnov, a. s., ve které v té době působil ve funkci předsedy představenstva, z funkce byl však dne 30. 8. 2002 odvolán. V té době byla pohledávka nepromlčena a podle názoru stěžovatele byla dobře vymahatelná. Až po odchodu stěžovatele z funkce došlo k zanedbání ve vymáhání pohledávky a následně k uzavření dohody o narovnání, která promíjela M. B. více než polovinu jeho dluhu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednáním k poškození společnosti nedošlo. Nebyla zjištěna škoda ani příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody. Chybí tedy objektivní stránka skutkové podstaty. Podle názoru stěžovatele nebyla prokázána ani subjektivní stránka stíhaného trestného činu. Stěžovatel nemohl předvídat, že dluh nebude splacen a že v době, kdy již nebude ve funkci, bude uzavřeno narovnání, které bude pro společnost nevýhodné. I v tomto případě se tak stěžovatel dovolává aplikace zásady in dubio pro reo. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů svědčících o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Poukazuje především na to, že obecné soudy zákonná ustanovení aplikovaly extenzivně a že se nezabývaly dostatečně subjektivní stránkou uvedeného trestného činu. Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty, které představují právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, učiní orgán činný v trestním řízení nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Poté zhodnotí, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu a materiální podmínku trestnosti (srov. Rt 20/98). Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v projednávaném případě těmito obecnými zásadami řídily. V přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu, jež soud prvního stupně předepsaným způsobem provedl (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 tr. ř.). Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných naléza