II.ÚS 2095/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014 N 190/75 SbNU 139 K výkladu smlouvy a ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 8. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2095/14 ve věci ústavní stížnosti Vojtěcha Packa, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2010 č. j. 33 C 187/2007-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2012 č. j. 49 Co 179/2010-8, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o stanovení povinnosti vedlejšímu účastníkovi uzavřít s ním kupní smlouvu na základě dříve uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 29 Cdo 2222/2012-101, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vodárenské akciové společnosti, a. s., se sídlem Soběšická 820/156, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Bauerem, advokátem, se sídlem Lipová 22, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2010 č. j. 33 C 187/2007-52, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012 č. j. 49 Co 179/2010-78, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 29 Cdo 2222/2012-101 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na vlastnictví majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel spatřuje namítané porušení základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek zejména v porušení principu ochrany dobré víry účastníka závazkového vztahu, v porušení uznávaných zásad závazkových vztahů a ve zjevné nespravedlnosti, pramenící z ryzího formalismu. 3. Porušení principu ochrany dobré víry stěžovatel shledává v neuzavření kupní smlouvy mezi ním a vedlejším účastníkem i přesto, že dříve mezi sebou uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí a vedlejší účastník i svým následným jednáním zavdal stěžovateli důvod se domnívat, že kupní smlouva uzavřena bude, byť s dílčí novací kupní ceny. Pokud se tedy následně vedlejší účastník dovolával neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu její neurčité formulace, jednalo se z jeho strany o ryze účelové chování. Dle stěžovatele totiž nedošlo k uzavření kupní smlouvy pouze z důvodů na straně vedlejšího účastníka, ač ten si musel být vědom svého závazku vůči stěžovateli. 1. Rozpor s uznávanými zásadami závazkových vztahů stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy nezhodnotily skutečně projevenou a sdílenou vůli stěžovatele a vedlejšího účastníka v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V této souvislosti především vytýká, že nelze připustit, že by účastník již od počátku zamýšlel uzavřít neplatnou smlouvu a nevyvolat jí žádné právní účinky, byl-li dokonce on sám iniciátorem kontraktace a tvůrcem jejího textu. Následné změně preferencí vedlejšího účastníka z důvodu revize výhodnosti jím uzavřeného závazku nemůže být za této situace přiznána ochrana. 2. S předchozím bodem úzce souvisí též stěžovatelem opakovaně kritizovaný ryzí formalismus napadených rozhodnutí obecných soudů spočívající ve striktním lpění na textu zákona, jenž nezohledňuje skutečnou vůli stran smlouvy o smlouvě budoucí a který se ve své podstatě neslučuje s čl. 36 Listiny. Zde se stěžovatel dovolává vícera rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž plyne nutnost vycházet z individuálních okolností každého případu a nelpět striktně a pouze na doslovném textu zákona, nýbrž přihlédnout ke smluvní svobodě stran závazkového vztahu. 3. Protože podaná ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu věcnému projednání a rozhodnutí. II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně, Nejvyšší soud a vedlejší účastník; Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. 5. Městský soud v Brně ve svém vyjádření pouze v plném rozsahu odkázal na rozhodnutí, které v této věci vydal. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že úsudek Nejvyššího soudu, zda je dovolání přípustné, nepodléhá přezkumu Ústavního soudu, a to nejen proto, že je k němu výlučně povolán Nejvyšší soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci zasaženo žádné ústavně chráněné právo. Proto soudí, že je namístě ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu odmítnout. 7. Vedlejší účastník Vodárenská akciová společnost, a. s., k namítanému porušení principu ochrany dobré víry odmítl, že by pouze on sám nesl odpovědnost za platnost kontraktačního procesu a případné chyby ústící v neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí tak nelze přenést pouze na něho, nýbrž též na stěžovatele. Za neodpovídající skutečnosti pak vedlejší účastník považuje tvrzení, že vedlejší účastník využil chybné formulace obsažené v obdobných smlouvách o budoucích kupních smlouvách k nátlaku na zvýšení kupní ceny. Naopak zdůrazňuje, že od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí do okamžiku, kdy bylo možno (dle podmínek smlouvy) uzavřít hlavní kupní smlouvu, uplynulo deset let, během nichž výrazně vzrostly ceny nemovitostí. Za této situace tedy nebylo myslitelné setrvat na dříve dohodnuté ceně za nemovitost, přičemž návrh vedlejšího účastníka na smírné vyřešení sporu stěžovatel odmítl. Setrvání na původní ceně by přitom znamenalo ničím neodůvodněnou výhodu na straně stěžovatele, a i pokud by dotčená smlouva o smlouvě budoucí nebyla považována za absolutně neplatnou, tak by stejně zanikla z důvodů vyřčených v ustanovení § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"). K namítanému rozporu s uznávanými zásadami závazkových vztahů pak vedlejší účastník uvedl, že i autonomie vůle má své nepřekročitelné meze stanovené v § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Dle stěžovatele je závazek kontraktace v soukromoprávní oblasti zcela výjimečným, a proto zákonodárce stanovil zcela zřejmé meze autonomie vůle subjektů těchto vztahů vyjádřené v ustanovení § 50a občanského zákoníku, jejichž nedodržení má za následek absolutní neplatnost tohoto závazku, tedy to, že nevznikne ani kontraktační povinnost v budoucnu. Tato situace nastala i v nyní posuzovaném případě, neboť ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla jasně dohodnuta doba, do které má být uzavřena hlavní smlouva, a toto neúplné ujednání nebylo možno překlenout soudní interpretací. Vedlejší účastník rovněž odmítá stěžovatelův poukaz na ustanovení nového občanského zákoníku, neboť ten se na jejich právní vztah až na výjimky nevztahuje. Závěrem pak zdůrazňuje, že se nedopustil jakéhokoli jednání, které by bylo nepoctivé či v rozporu s dobrými mravy, neboť sám předložil stěžovateli návrh na odprodej dotčeného bytu za podmínek, které lze považovat za velice výhodné pro stěžovatele, a ten tento návrh odmítl. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. III. Podstatný obsah spisového materiálu 8. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 187/2007 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 9. Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem dne 25. 3. 1997 dle ustanovení § 50a občanského zákoníku smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž účastníci měli "po vyřešení majetkoprávních vztahů k pozemkům náležejícím k obytnému domu" uzavřít kupní smlouvu o blíže specifikované bytové jednotce. 10. Stěžovatel se žalobou ze dne 13. 8. 2007 domáhal stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu mezi ním a vedlejším účastníkem vyplývající z této dříve uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí (časová podmínka pro její uzavření nastala v únoru 2007). Městský soud tuto žalobu shora