II.ÚS 2096/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2096/14 ze dne 2. 4. 2015 N 69/77 SbNU 67 Nesprávná aplikace zákonné podmínky v otázce náhrady nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 2. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2096/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Prokopa a Vratislava Němce, obou zastoupených JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem Na Hradbách 3, Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 10. 2013 č. j. 41 C 115/2013-51, kterým bylo částečně vyhověno žalobě stěžovatelů ve věci zaplacení poplatku z prodlení, avšak nebyla jim přiznána náhrada nákladů řízení z důvodu nezaslání předžalobní výzvy k plnění, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014 č. j. 11 Co 122/2014-74, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů vzhledem k bagatelnosti částky peněžitého plnění, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení. I. Výrokovou částí III rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 10. 2013 č. j. 41 C 115/2013-51 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Výroková část III tohoto rozsudku se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti 1. Dne 18. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byl údajně porušen princip právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy; došlo totiž k narušení důvěry stěžovatelů v právo tím, že soud aplikoval právní normu v rozporu se zákazem pravé retroaktivity. 2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 41 C 115/2013 plyne, že se stěžovatelé žalobou po žalované Monice Kukučové (dále též jen "žalovaná") domáhali zaplacení částky 3 788,80 Kč s příslušenstvím, představující dluh na nájemném a službách s užíváním bytu spojených. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tak, že řízení částečně zastavil, a to v rozsahu jistiny ve výši 3 788,80 Kč a v rozsahu kapitalizovaného poplatku z prodlení ve výši 602 Kč (výrok I). Výrokem II pak uložil žalované zaplatit stěžovatelům kapitalizovaný poplatek z prodlení ve výši 12 648 Kč. Konečně výrokem III nepřiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení. Citovaný výrok III odůvodnil odkazem na ustanovení § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Podle tohoto zákonného ustanovení - jak je rekapituluje okresní soud - má žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému jen tehdy, zaslal-li žalovanému ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním návrhu na zahájení řízení výzvu k plnění, a to na adresu pro doručování, popřípadě na poslední známou adresu. 3. Okresní soud v této souvislosti rovněž dovodil, že výzva k plnění podle ustanovení § 142a o. s. ř., kterou zákonodárce podmiňuje přiznání nákladů řízení žalobci, musí být výzvou písemnou. To vyplývá i jen ze samotného textu citovaného ustanovení, jež výslovně vyžaduje zaslání výzvy na adresu. V právě projednávaném případě měl soud ovšem za to, že stěžovatelé nezaslali žalované řádnou výzvu k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř., neboť výzvu učiněnou elektronickými prostředky (e-mailovou korespondencí) nelze považovat za řádnou písemnou výzvu zaslanou na doručovací adresu žalované. Výzva k plnění totiž neobsahovala elektronický podpis toho, kdo právní úkon učinil. 4. V závěru tohoto rozsudku okresní soud stěžovatele poučil o možnosti podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatelé tedy napadli výrok III rozsudku odvoláním, přičemž navrhovali, aby odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a přiznal jim náklady řízení. 5. Krajský soud v Ostravě však usnesením ze dne 8. 4. 2014 č. j. 11 Co 122/2014-74 odvolání stěžovatelů odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení (výrok II). Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 totiž odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože předmětem řízení na základě žaloby stěžovatelů ze dne 31. 7. 2012 byl nárok ve výši 3 788 Kč s příslušenstvím, odmítl krajský soud odvolání stěžovatelů podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř., protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. 6. Na základě tohoto stavu řízení před obecnými soudy stěžovatelé namítají porušení jejich práva na spravedlivý proces a porušení zákazu retroaktivity, jak je uvedeno shora. Podmínka výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. ve znění zákona č. 396/2012 Sb. pro přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci se totiž podle přechodných ustanovení na věc stěžovatelů neuplatní. Pokud procesní úprava platná a účinná k době podání žaloby stěžovatelům neukládala uskutečnění předžalobní výzvy, nelze jim klást podle jejich názoru k tíži, že předžalobní výzvu neučinili, a nelze dokonce z jejího neuskutečnění vyvozovat procesní sankci, kterou je v tomto případě ztráta práva na náhradu nákladů řízení. II. Vyjádření účastníků řízení 7. Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v původním řízení došlo rozhodovací činností tohoto soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť žaloba byla podána dne 31. 7. 2012, a soud i přesto aplikoval zákonné ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., účinné až od 1. 1. 2013. 8. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Nadto uvedl, že rozhodoval o podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu, takže stěžovatelé měli proti jeho usnesení případně podat žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Krajský soud se tedy domnívá, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta, respektive zamítnuta. 9. Žalovaná Monika Kukučová se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a proto Ústavní soud - s ohledem na obsah výzvy, kterou jí zaslal - v dalším řízení vycházel z domněnky, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelé sice v petitu ústavní stížnosti formálně požadují zrušení celého rozsudku okresního soudu, nicméně z jejího obsahu a především ze skutečnosti, že ve výrocích I a II byli u okresního soudu úspěšní (viz výše), je jednoznačné, že napadají pouze výrokovou část III tohoto rozsudku. Ostatně, pouze proti této výrokové části rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé také odvolání ke krajskému soudu. Ústavní soud se proto, vázán obsahem ústavní stížnosti, v dalším zaměřil pouze na ústavnost této části napadeného rozsudku. 11. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V případě stěžovatelů však byl rozhodnutím o tomto procesním prostředku přímo v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, nikoliv následné usnesení Krajského soudu v Ostravě. 12. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, stěžovatelé byli okresním soudem nesprávně poučeni o možnosti podat proti jeho rozsudku odvolání, což také učinili. Jimi podané odvolání nicméně nemohlo být - jak správně uvádí krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení - úspěšné, neboť podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že "[o]dvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (...)". S ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu (chybné poučení okresního soudu o možnosti podat odvolání) nicméně posuzoval Ústavní soud dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti [srov. k tomu též např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223)] ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku okresního soudu až od doručení citovaného usnesení krajs