Ústavní soud II.ÚS 2155/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odloženo trestní oznámení stěžovatele ze dne 1. 7. 2022, doplněné podáním ze dne 3. 10. 2022.

Stěžovatel jako poškozený v daném trestním řízení podal proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když nadále přehlížejí spáchání trestné činnosti.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.

Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

Ústavní soud připomíná, že podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelů [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.]. Uvedené ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti.

Stěžovatel tak postupoval správně, když ve věci učinil u Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství, jak uvádí v ústavní stížnosti. Před podáním ústavní stížnosti je však třeba vyčkat rozhodnutí městského státního zastupitelství, které je v souladu s judikaturou považováno za poslední účinný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele.

Je tak zřejmé, že stěžovatel nedodržel požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, resp. před jejím podáním nevyčkal na rozhodnutí městského státního zastupitelství coby dohledového orgánu. Nevyhoví-li městské státní zastupitelství uvedenému podnětu k výkonu dohledu má stěžovatel podle ustálené judikatury Ústavního soudu zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti nyní napadenému rozhodnutí [viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), body 20 a 21 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) či bod 19 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260)].

Ústavní soud proto uzavírá, že podaná ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji, aniž by se zabýval meritem věci, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.