Ústavní soud II.ÚS 2228/21 – Zanedbání povinné výživy

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 č. j. 1 ZT 306/2020-36 ze dne 17. 6. 2021, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel v rozhodnutí stížnostního orgánu spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i porušení čl. 10 téže Listiny.

Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V projednávaném řízení nebylo vydáním napadeného rozhodnutí řízení ukončeno, ale naopak napadené usnesení vede k jeho zahájení; řízení nadále pokračuje, a existuje tak možnost nápravy případného zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod odpovídajícími procesními trestně-právními prostředky již v rámci řízení samotného. Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, v případě trestního stíhání je obvykle zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují trestně právní předpisy a zákon o státním zastupitelství (viz § 12d). Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale zejména v souvislostech s možnostmi trestního řízení, které samou svojí existencí zaručuje, až do svého ukončení, průběžnou kontrolu danou trestním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele.

Teprve po vyčerpání všech prostředků k ochraně svých práv, jež zaručují trestněprávní předpisy, a za situace, kdy by stěžovatel nadále trval na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, může stěžovatel podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu.

Ústavní stížnost tak byla podána předčasně; návrh je nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto jej Ústavní soud odmítl.