II.ÚS 2258/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 N 230/75 SbNU 567 Chybná kvalifikace trestního jednání aneb zásada nullum crimen sine lege   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2013 č. j. 1 T 73/2010-2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013 č. j. 5 To 350/2013-2051, jimiž byl stěžovatel uznán vinným se spáchání trestného činu podvodu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2013 č. j. 1 T 73/2010-2001, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013 č. j. 5 To 350/2013-2051 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 270/2014-38 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny, princip nullum crimen sine lege plynoucí z čl. 39 Listiny a právo na náležitou obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatel namítaná porušení základních práv spatřuje zejména v chybném označení trestného činu, pro který byl uznán vinným, a v chybném provedení klíčového důkazu, neboť při něm nebyl přítomen právní zástupce stěžovatele. 3. Princip nullum crimen sine lege obecné soudy dle stěžovatele nectily tím, že jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 trestního zákona, ačkoli skutkové vymezení věci zjevně odpovídá trestnému činu pojistného podvodu dle ustanovení § 250a trestního zákona. Navíc zdůrazňuje, že toto pochybení uznal ve svém rozhodnutí též Nejvyšší soud, který však chybně nepovažoval tento fakt za natolik zásadní, aby zrušil předcházející rozhodnutí. Dle stěžovatele je však neakceptovatelné, aby byl soudy uznán vinným ze spáchání trestného činu, který neodpovídá vymezenému skutku, a toto rozhodnutí bylo ponecháno v platnosti jen proto, že trestní sazba u správné kvalifikace je totožná s trestní sazbou trestného činu, z něhož byl uznán vinným (v této souvislosti upozorňuje například na aspekty eventuálního založení speciální recidivy). 4. Porušení dalších práv stěžovatel spatřuje především v chybně provedeném výslechu svědka Petra Brožka, jehož výpověď byla pro uznání viny klíčová. Dle stěžovatele se výslech tohoto svědka konal i přes včasnou a důvodnou žádost obhájce o přeložení tohoto úkonu, ve které obhájce uvedl, že mu v účasti na něm brání účast na souběžně nařízeném hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě v jiné trestní věci. Takto s odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu stěžovatel zdůrazňuje, že právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Zároveň stěžovatel odmítá závěry soudů, že důvodem k provedení inkriminovaného úkonu bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce byl zjevný obstrukční charakter zaslané omluvy. Zde zdůrazňuje, že žádost o přeložení výslechu odeslal v adekvátní lhůtě a z jasně vymezených důvodů. Za liché pak považuje argumenty, že již před tímto výslechem se dopouštěl obstrukcí; takto se pouze z relevantních důvodů ještě v době před zahájením trestního stíhání nedostavoval k podání vysvětlení a později navíc dal jasně najevo, že využije své právo nevypovídat, a proto další předvolání k podání vysvětlení považoval za šikanózní. Svévoli a porušení práva na spravedlivý proces při provádění tohoto důkazu pak prý zdůrazňuje fakt, že se jej policejní orgán pokusil označit za neodkladný a neopakovatelný. Odmítá rovněž argument, že mohl využít substituce jiným advokátem, neboť stěžovatel požadoval, aby byl jednotlivým úkonům přítomen pouze jím zvolený obhájce. Celkově tedy shrnuje, že bylo povinností policejního orgánu výslech dotčeného svědka přeložit a později provést za přítomnosti jeho obhájce. Pokud se tak nestalo, nebylo možno protokol o výslechu svědka provedený v přípravném řízení použít u hlavního líčení jako důkaz. Pokud se tak stalo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, obzvláště když bez dotčené výpovědi neexistují žádné další důkazy, které by svědčily o jeho vině. 5. Závěrem stěžovatel uvádí, že pokud mu není kladeno za vinu, že by nepravdivou pojistnou událost nahlásil a uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění (soud pouze konstatoval, že nahlášením pojistné události bylo uplatněno pojistné plnění, nekonstatoval však, že tak učinil stěžovatel), nelze učinit závěr o spáchání podvodného jednání. Tato skutková vymezení by totiž svědčila o možném spáchání dotčeného trestného činu pouze ve formě pomoci, tato kvalifikace by ale vyžadovala výrazně odlišné přístupy orgánů činných v trestním řízení. II. Splnění podmínek řízení 6. Protože podaná ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu věcnému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karviné, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud. 8. Okresní soud v Karviné toliko odkázal na své rozhodnutí a vytkl, že dle jeho názoru nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. 9. Krajský soud v Ostravě uvedl, že má pochybnosti o správnosti právního názoru vysloveného v této věci Nejvyšším soudem, neboť má za to, že trestného činu úvěrového podvodu se může dopustit účastník pojistné smlouvy, případně některý z pojišťovacích zprostředkovatelů, což však v tomto případě splněno nebylo. Ohledně námitek týkajících se výslechu svědka Brožka krajský soud konstatoval, že jde o opakování námitek uplatněných v předchozím řízení. Výpověď tohoto svědka sice byla důležitá, nebyla však důkazem jediným, na němž by bylo založeno rozhodnutí o vině. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na své předchozí rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že podané dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být řešena, není po právní stránce významná. Na své rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal i ve věci procesní použitelnosti svědka Petra Brožka. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. IV. Podstatný obsah spisového materiálu 11. Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 73/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 12. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným z pokračujícího trestného činu podvodu, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, podle ustanovení § 250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"). Za tento trestný čin a za sbíhající se dva přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. 13. Trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že opakovaně (celkem ve 22 případech) hlášením fiktivních dopravních nehod, kdy poskytoval pojišťovnám nepravdivé údaje o těchto nehodách i o majitelích vozů spojených s těmito nehodami, uváděl pojišťovny v omyl a takto se z nich snažil vylákat pojistné plnění. V několika případech mu bylo pojistné plnění též neoprávněně uhrazeno, a celkově tak způsobil škodu ve výši 422 635 Kč. Okresní soud závěry o vině stěžovatele opřel především o listinné důkazy (zejména o oznámení o škodných událostech) a o výpovědi svědků. 14. Shora citovaný rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které krajský soud zamítl výše