II.ÚS 2282/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2282/17 ze dne 15. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. G., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, směřující proti výroku XIX. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, č. j. 0 P 73/2012-4028, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2017, č. j. 56 Co 29/2017-4101, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným výrokem XIX. rozsudku k návrhu E. G. nařídil výkon rozhodnutí, a to usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 0 P 73/2012-20, coby předběžného opatření, jímž soud stěžovateli, otci nezletilé V., jednak zakázal zveřejňování informací, osobních údajů a údajů ze soukromí nezletilé prostřednictvím internetu či jiných veřejně dostupných informačních prostředků (včetně reklamních ploch), jednak mu uložil odstranění již zveřejněných informací, osobních údajů a údajů ze soukromí nezletilé, konkrétně billboard s podobiznou nezletilé s informacemi o její osobě, umístěného u budovy soudu, a dále facebookový profil s fotkami a videi nezletilé. Současně jím okresní soud stěžovateli uložil pokutu "za nesplnění povinnosti odstranit zveřejněné informace o nezl. V. prostřednictvím internetu a reklamních ploch včetně těch mobilních", a to ve výši 15.000 Kč. Důvody k uložení této pokuty okresní soud spatřoval zejména v tom, že stěžovatel nesplnil svou povinnost, uloženou jí výše citovaným usnesením, jehož vykonatelnost nastala dne 11. 5. 2015, a to ani cca 3 měsíce po jeho vykonatelnosti. Její výši okresní soud odůvodnil tak, že "9.500 Kč za neodstranění fotografií a informací o nezl. V. z facebookových stránek (19 měsíců x 500 Kč) a 5.500 Kč za včasné neodstranění billboardu umístěného u budovy Okresního soudu v Olomouci." 3. Proti tomuto výroku XIX. rozsudku okresního soudu (mimo jiné) podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval procesní postup okresního soudu předcházející uložení dané pokuty, neboť nesplnil svou poučovací povinnost ve vztahu ke stěžovateli (povinnému) ve smyslu ustanovení § 501 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. z. ř. s."). 4. Krajský soud v Ostravě je nicméně v rozsudku rovněž napadeného nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu i ve vztahu k napadenému výroku XIX. potvrdil jako věcně správný (ve smyslu § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, a zcela se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud na základě provedených důkazů shledal důvody pro uložení pokuty, stejně jako shledal přiměřenou jím stanovenou výši, která "odpovídá závažnosti posuzovaného případu." 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak opětovně zpochybňuje procesní postup okresního soudu, který je dle jeho názoru zatížen vadou v podobě nesplnění poučovací povinnosti soudu ve vztahu k povinnému ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., a proto nebylo předmětné usnesení vykonatelné, jednak namítá, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Stěžovatel stěžejní námitku v ústavní stížnosti, kterou již uplatnil v rámci svého odvolání (viz jeho kopie přiložená k ústavní stížnost), spatřuje v tom, že okresní soud zatížil svůj procesní postup vadou v podobě nesplnění poučovací povinnosti ve vztahu k povinnému ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., přičemž krajský soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Ústavní soud tuto námitku shledává relevantní, nicméně pouze v tom aspektu, že krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku skutečně nevypořádal konkrétní odvolací námitku stěžovatele ohledně tvrzené vady v procesním postupu okresního soudu. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti správně poukazuje, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení" [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691); sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) či sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zmíněnému požadavku adekvátního vypořádání se s argumentačními tvrzeními účastníků řízení je tudíž nutno rozumět tak, že je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349) či sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201)]. 8. Přestože lze tedy konstatovat, že krajský soud pochybil, pokud alespoň v adekvátní míře nevypořádal konkrétní námitku stěžovatele ohledně namítané vady v procesním postupu okresního soudu, dle Ústavního soudu tento nedostatek nedosahuje ústavněprávní intenzity, odůvodňující jeho kasační zásah, a to především s ohledem na charakter samotné námitky stěžovatele. Pokud totiž stěžovatel setrvale namítá, že předmětné usnesení Okresního soudu v Olomouci (předběžné opatření) nemohlo být vykonatelným z toho důvodu, že okresní soud pochybil, když nedostál své poučovací povinnosti vůči němu ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Námitka stěžovatele je totiž založena na mylném předpokladu, že na uvedené předběžné opatření je nutno aplikovat obecnou úpravu výkonu předběžných opatření vydaných v řízeních ve věcech péče o nezletilé děti, obsaženou v ustanovení § 497 až § 499 ve spojení s § 466 z. z. ř. s., resp. zvláštní úpravu výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti, obsaženou v ustanovení § 500 až § 510 z. z. ř. s., v jejímž rámci je upravena i ona poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 501 odst. 1 z. z. ř. s., dle něhož "shledá-li soud zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve jej, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte" (obdobně srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou, Pr