II.ÚS 231/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 231/10 ze dne 12. 7. 2011 N 128/62 SbNU 15 Interpretace § 18 zákona o rodině (povinnost manželů vzájemně si pomáhat) ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. července 2011 sp. zn. II. ÚS 231/10 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 9/2008-40 ze dne 11. června 2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 577/2008-71 ze dne 14. ledna 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3090/2009-89 ze dne 10. listopadu 2009 vydaným ve sporu o zaplacení částky 180 000 Kč, jakožto náhrady za stěžovatelovu práci vynaloženou na stavební úpravy domu ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a F. K. jako vedlejší účastnice řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Návrhem došlým dne 26. ledna 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu] doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 9/2008-40 ze dne 11. června 2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 577/2008-71 ze dne 14. ledna 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3090/2009-89 ze dne 10. listopadu 2009. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti shora uvedeným rozhodnutím, protože nebylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 180 000 Kč, neboť touto částkou ohodnotil svoji práci vynaloženou na stavební úpravy domu č. p. 212, stojícího na pozemku parc. č. 296 v k. ú. Hanušovice, obec Hanušovice, okr. Šumperk, ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice; řízení o tomto návrhu bylo vyloučeno k samostatnému projednání z řízení o vypořádání společného jmění manželů. 3. Stěžovatel navrhl zrušení citovaných rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, protože obecné soudy vyloučily jeho návrh k samostatnému řízení, ač neměly, postupovaly liknavě a s průtahy, chybně vyložily uzavřený a soudem schválený smír mezi ním a vedlejší účastnicí stran vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") v řízení sp. zn. 25 C 160/2001 u Okresního soudu v Ostravě, jakož i ustanovení § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ustanovení § 114 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "obč. zák.") a konečně obecné soudy neaplikovaly stran náhrady nákladů řízení ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ač mohly a měly. II. Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu 4. Manželství účastníků bylo uzavřeno 2. 8. 1958 a rozvedeno rozsudkem ze dne 29. 5. 2000, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2000. 5. Vedlejší účastnice svojí žalobou v r. 2001 zahájila řízení o vypořádání SJM. V jeho průběhu vznesl stěžovatel návrh, aby předmětem řízení byly i vnosy ze společného jmění manželů do výlučného jmění vedlejší účastnice (zmíněného domu č. p. 212), přičemž míněn tím byl jak prostavěný materiál pořízený z prostředků SJM, tak hodnota práce vynaložená stěžovatelem. 6. Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 160/2001-191 ze dne 9. 2. 2004 byl návrh stěžovatele vyloučen k samostatnému řízení (nadále vedenému pod sp. zn. 25 C 9/2008), přičemž řízení o vypořádání SJM bylo ukončeno uzavřením smíru a jeho schválením soudem. V samostatném řízení stěžovatel nejprve navrhl změnu žaloby, což soud připustil, a předmětem řízení se tak staly toliko práce provedené stěžovatelem na předmětné nemovitosti v letech 1978 až 1995. 7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná získala předmětnou nemovitost od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 31. 8. 1984. 8. Dle soudu prvního stupně nebylo lze žalobě za období od roku 1978 do převodu předmětné nemovitosti na vedlejší účastnici v roce 1984 vyhovět, neboť ta - nevlastnila-li v tomto období předmětnou nemovitost - nebyla ve věci pasivně legitimována. Od roku 1984 do roku 1995 také nebylo lze žalobě vyhovět, neboť v tomto období byli účastníci manželé, a proto měli v souladu s ustanovením § 18 zákona o rodině povinnost si vzájemně pomáhat, přičemž nalézací soud pod tuto povinnost podřadil zhodnocení majetku vedlejší účastnice s odůvodněním, že uvedené ustanovení vylučuje mezi manžely úplatu za práci; i kdyby tedy stěžovatel práce provedl (což nebylo dokazováno), uzavřel soud, nevzniklo by bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem poskytnutého plnění byla zákonem uložená pomoc mezi manžely. 9. S tím se stěžovatel neztotožnil, přičemž svá tvrzení odůvodnil tím, že taková aplikace zákona byla absurdní, protože by tím bylo zabráněno spravedlivému vypořádání SJM. K jeho odvolání pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2009 č. j. 42 Co 577/2008-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel již počátkem roku 1996 věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejší účastnice vzniklému provedením prací na nemovitosti patřící do jejího výlučného vlastnictví, i kdo jej získal. Protože svůj nárok uplatnil až v rámci podání došlého soudu dne 12. 12. 2001, učinil tak dle odvolacího soudu po uplynutí tříleté objektivní lhůty, a jeho nárok byl tak promlčen. S ohledem na tuto skutečnost soud další dokazování neprováděl. 10. Ani s tímto náhledem se stěžovatel neztotožnil, protože výkladu provedenému odvolacím soudem podle něj zřetelně bránilo ustanovení § 114 obč. zák. 11. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele uznal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže přehlédl ustanovení § 114 obč. zák.,a chybně vyslovil, že došlo k promlčení stěžovatelova práva. Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo pochyb o tom, že práce, kdy materiál byl financován ze společných prostředků účastníků sporu, byly prováděny se svolením vedlejší účastnice. Bezdůvodné obohacení mělo spočívat v pracích provedených stěžovatelem na majetku ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice. Nejednalo se podle něj o závazkově právní vztah (smlouvu o dílo), ale o manželskou výpomoc, resp. společenskou úsluhu, která byla v souladu s ustanovením § 18 zákona o rodině. III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 12. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 13. Nejvyšší soud ve svém podání podrobně rozebral předmět řízení z pohledu vypořádání SJM, rozděleného na materiál použitý při rekonstrukci nemovitosti a zvýšení její hodnoty pracemi provedenými stěžovatelem. Shledal pochybení ve svém rozhodnutí spočívající v tom, že výslovně neuvedl, že materiál pořízený ze společných prostředků stěžovatele a jeho bývalé manželky byl předmětem řízení ve věci vypořádání SJM, nicméně toto pochybení by nemělo dosahovat intenzity porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 14. Krajský soud v Ostravě vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil, a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Na závěr vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Návrh, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto, neučinil. 15. Okresní soud v Ostravě ve svém přípisu zdůraznil, že jeho právním závěrům Nejvyšší soud přisvědčil. Podrobněji dále rozvedl důvody procesního postupu. Návrh, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto, neučinil. Protože se k upuštění od ústního jednání nevyjádřil, rozhodl se Ústavní soud postupovat v souladu s poučením, které mu poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu nemá námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 16. Vedlejší účastnice též zaslala své vyjádření, k němu však Ústavní soud nemohl přihlédnout. I přes výslovné poučení, že musí být zastoupena advokátem, byla Ústavnímu soudu doručena zpráva podepsaná toliko vedlejší účastnicí. Plná moc advokáta absentovala. Ústavní soud se rozhodl postupovat v souladu s poučením, které jí poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu nemá námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 17. Stěžovateli byla vyjádření ostatních procesně zúčastněných zaslána k replice. Prostřednictvím svého právního zástupce sdělil, že se účastníci nevypořádali s jeho námitkami. Setrval na svém návrhu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. IV. Východiska 18. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany