II.ÚS 2346/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2346/11 ze dne 5. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 22 Co 57/2011 - 139 ze dne 17. 5. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k zásahu do jeho majetku v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení rovnosti práv účastníků v řízení před soudem podle čl. 96 Ústavy, jakož i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že odvolací soud uplatnil moderační právo dle ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů, ač byl ve sporu úspěšný a k použití moderačního práva nebyly dle jeho mínění žádné důvody, resp. důvody, které soud k použití tohoto nástroje vedly, se prý zakládaly na protiprávně zjištěném skutkovém stavu, který odvolací soud vyhodnotil jinak než soud prvního stupně v důsledku doplněného dokazování. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění ústavní stížnosti, napadených usnesení i obsahu spisu, vedeného pod sp. zn. 3 C 285/2009, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně přiznal stěžovateli náhradu nákladů v celkové výši 32.928,- Kč, neboť stěžovatel v pozici žalovaného byl úspěšný ve sporu s žalobci o zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím, oproti povinnosti žalobců vydat specifikovaný osobní automobil stěžovateli. Soud prvého stupně žalobu zamítl a náklady řízení přiznal stěžovateli v uvedené výši. Proti rozsudku podali odvolání jak žalobci, tak i stěžovatel, který napadl pouze výrok o nákladech řízení. Ve svém podání ze dne 9. 8. 2010, které předcházelo vyjádření stěžovatele k odvolání žalobců a které bylo formulováno jako "Návrh na opravu výroku II. rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 30. 4. 2010 č. j. 3 C 285/2009-73", stěžovatel navrhl vydání opravného usnesení, jelikož považoval výši přiznané náhrady nákladů řízení za nesprávně vyhodnocenou ze strany soudu I. stupně, který tak dle něj učinil "zřejmě chybou v počtech". Podrobně vylíčil postup, jakým měl soud I. stupně postupovat při stanovení výše této náhrady, přičemž dospěl k částce 34.197,91 Kč, to jest k rozdílu 1.269,91 Kč ve svůj prospěch. Stěžovatel rovněž navrhl, aby v případě, že okresní soud tuto skutečnost "nevyřeší vydáním opravného usnesení ohledně chyby v psaní a v počtech", Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil prvoinstanční rozsudek ve výroku II tak, že přiznaná výše náhrady nákladů řízení činí 34.197,91 Kč. Že je tento návrh třeba považovat za odvolání do výroku o nákladech řízení, potvrdil posléze stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání žalobců ze dne 25. 11. 2010, což zdůvodnil tím, že "v rámci opravy chyby v psaní první soud nepřistoupil na úpravu výroku o nákladech řízení". Žalobci v doplnění svého odvolání ze dne 29. 9. 2010 se k otázce nákladů řízení nevyjádřili, přičemž z protokolu o jednání před odvolacím soudem (na č. l. 137) plyne, že se v jeho průběhu náhrady nákladů odvolacího řízení vzdali. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce během odvolacího jednání sdělil, že trvá na výše zmíněné změně výroku o nákladech řízení s tím, že požaduje taktéž úhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání tak, že výrok soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, stěžovatelem napadený výrok o náhradě nákladů řízení (II.) změnil tak, že se mu tato náhrada nepřiznává, přičemž tentýž postoj zaujal k jeho požadavku náhrady nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že i když odvolání žalobců i stěžovatele důvodné není, je "namístě výrok II. o nákladech řízení změnit tak, že žalovanému nebude náhrada nákladů řízení přiznána". Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že změnu výroku o náhradě nákladů řízení, včetně odvolacího, podepřel aplikací shora podaným ustanovením o. s. ř. o moderačním právu, které soudu umožňuje, aby z důvodů hodných zvláštního zřetele zcela nebo zčásti náhradu nákladů nepřiznal. Ty soud v daném případě vztáhl na odlišně zjištěný skutkový stav, než jak k němu došel okresní soud. Doplnil totiž dokazování důkazy navrženými žalobci, jak to dovoluje ust. § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., jelikož dle názoru odvolacího soudu tito nebyli řádně poučeni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., a to prý navzdory tomu, že jejich žaloba byla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene. Tohoto poučení se jim přitom mělo od soudu prvního stupně dostat. Na základě nově provedených důkazů v odvolacím řízení dospěl soud II. stupně k "jednoznačnému závěru, že předmětné vozidlo v době uzavření kupní smlouvy dne 4. 11. 2008 vykazovalo právní vadu, spočívající v nesouhlasu typu motoru, kterým bylo vozidlo osazeno s typem motoru zapsaným v technickém průkazu". Tento závěr byl stěžejní pro rozhodnutí odvolacího soudu o aplikaci moderačního práva. V části odůvodnění týkající se výroku o nepřiznání stěžovateli náhrady nákladů řízení odvolací soud poukázal na § 43 občanského zákoníku, v souladu s nímž jsou účastníci občanskoprávních vztahů povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést k vzniku sporu mezi nimi. V této souvislosti soud konstatoval, že zatímco žalobci coby kupující žádné své zákonné povinnosti neporušili, stěžovatel je naopak porušil, "neboť v rozporu s ustanovením § 596 o. z., žalobce jako kupující neupozornil na shora popsanou právní vadu, týkající se označení typu motoru vozidla". Odvolací soud měl za to, že jestliže tato skutečnost nemohla být důvodem pro vyhovění žalobě, je třeba ji pokládat za důvod zvláštního zřetele hodný, pro který stěžovateli nelze přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soud z toho dále vyvodil, že jednání stěžovatele v rozporu se zákonem v podstatě vedlo k podání žaloby, přičemž odvolací soud vadu tvrzenou žalobci "jednoznačně shledal". Z týchž důvodů odvolací soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu následně podal stěžovatel tuto ústavní stížnost. Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s aplikací moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.). Snaží-li se tak stěžovatel svými námitkami a tvrzeními vyvrátit vývody soudu druhého stupně, jimiž podepřel své rozhodnutí použít § 150 o. s. ř., pohybuje se v rovině "obyčejného" práva, přičemž taková argumentace postrádá svůj původ v ústavním právu, a proto přezkum těchto námitek, resp. přezkum polemikou stěžovatele dotčených závěrů odvolacího soudu z pohledu "běžné" zákonnosti Ústavnímu soudu nepřísluší. Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu podle cit. ust. § 150 o. s. ř., v níž se