Ústavní soud II.ÚS 235/24 – Nepřijatelnost

Stěžovatel byl Městským úřadem O. shledán vinným ze spáchání dopravního přestupku. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že zaparkoval vozidlo na parkovišti vyhrazeném pro městskou policii, aniž by měl k tomu zvláštní oprávnění. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Krajský soud v Brně žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského úřadu O., zamítl. Stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten ji podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, odmítl pro nepřijatelnost.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek zaručeného podle čl. 11 Listiny. K porušení práva na spravedlivý proces podle stěžovatele došlo tím, že mu byla uložena majetková sankce, která podle jeho názoru není právem předvídána. Stěžovatel se domnívá, že dopravní značka nebyla umístěna v souladu se zákonem, pročež ji nelze sankčně vymáhat. Pokud proto správní orgány uzavřely, že stěžovatel parkoval v rozporu s touto dopravní značkou, pochybily. S touto námitkou se podle stěžovatele obecné soudy vypořádaly nedostatečně.

Porušení práva vlastnit majetek stěžovatel spatřuje v tom, že mu byla uložena majetková sankce, která nevyplývá ze zákona. Nucený zásah do vlastnického práva je přitom podle čl. 11 odst. 5 Listiny (odkazuje i na čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie) možný pouze na základě zákona. Uložený trest je proto podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou nulla poena sine lege.

Ústavní soud posoudil předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je advokát, a nemusí proto být zastoupen ve smyslu § 29 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS 42/15 ze dne 8. 10. 2015). Protože stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv, je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

Ústavní soud připomíná, že mu je čl. 83 Ústavy propůjčena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. Rozhoduje tudíž mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy), a neplní proto funkci další soudní instance. V řízení o ústavní stížnosti mu tudíž nenáleží zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud v jejich postupu neshledá neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, který dosahuje dostatečné intenzity (tzv. kvalifikovanou vadu), srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019 nebo nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016.

Kvalifikovanou vadou může být jak porušení práva na soudní ochranu, tak porušení práva vlastnit majetek. Porušení práva na soudní ochranu bude, pokud se soudy nedostatečně vypořádají s argumentací stěžovatele (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1898/21 ze dne 30. 9. 2021 nebo nález sp. zn. III. ÚS 600/24 ze dne 12. 6. 2024). Platí přitom, že se soudy s argumentací účastníka řízení vypořádaly dostatečně, pokud je rozhodnutí srozumitelné, logické a přezkoumatelné. Kvalifikovanou vadou zpravidla nebude takové porušení základních práv a svobod, které nedosahuje dostatečné (tj. ústavněprávní) intenzity. Této zpravidla nebudou dosahovat otázky bagatelní (viz například nález sp. zn. I. ÚS 3394/23 ze dne 7. 5. 2024, usnesení sp. zn. III. ÚS 274/24 ze dne 30. 4. 2024 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 416/24 ze dne 30. 4. 2024).

Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí podotýká, že otázka, zda je účastník provozu na pozemních komunikacích povinen řídit se dopravními značkami, o jejichž umístění má subjektivní pochyby, již byla judikaturou vyřešena. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že dopravní značka je opatřením obecné povahy, a tudíž je nutné na ni nahlížet jako na platnou, dokud není prokázán opak; z toho plyne, že účastník provozu na pozemních komunikacích není oprávněn činit soudy, zda se dopravní značkou řídit bude či nebude (viz rozsudek NSS sp. zn. 8 As 68/2009 ze dne 31. 3. 2009, potažmo bod 10 napadeného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud dále vysvětluje, že vyhodnotil-li stěžovatel, že se dopravním značením řídit pro domnělou nezávaznost nebude, dopustil se přestupku podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že se Nejvyšší správní soud danou věcí řádně zabýval, rozhodnutí adekvátně odůvodnil, včetně stěžejních úvah, kterými byl veden, a aplikovaných zákonných ustanovení. Odůvodnění rozhodnutí by navíc mělo být stěžovateli srozumitelné tím spíš, že je advokát. Z argumentace obecných soudů zároveň plyne, že sankce, která byla stěžovateli uložena, vyplývá ze zákona, pročež nemůže jít o porušení zásady nulla poena sine lege. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací a že by mu byla uložena sankce, aniž by ji zákon předvídal.

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že bylo nezákonně zasaženo do jeho práva vlastnit majetek. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu je navíc zjevné, že v tomto případě šlo o zásah do majetkové sféry - celkem 3 000 Kč - toliko bagatelní; k výši bagatelní částky viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3394/23 ze dne 7. 5. 2024, usnesení sp. zn. III. ÚS 274/24 ze dne 30. 4. 2024 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 416/24 ze dne 30. 4. 2024.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.