II.ÚS 2379/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 N 157/54 SbNU 33 Právo na zdraví ve výkonu trestu a jeho soudní ochrana   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2009 ve věci ústavní stížnosti A. Ž. proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 238/2008-123 ze dne 17. července 2008, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a zastaveno řízení o odvolání G. T., a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-93 ze dne 22. února 2008, jímž stěžovateli a dalším čtyřem žalobcům nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, bylo zastaveno řízení o žalobě Z. B. a ohledně této žaloby bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (žalobou se stěžovatel jako vězeň společně s dalšími osobami po České republice - Vězeňské službě České republiky domáhal ochrany svého práva na zdraví, které má být porušováno neplněním povinností podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok 1. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 238/2008-123 ze dne 17. července 2008 ve výroku II. ohledně stěžovatele a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 34 C 112/2007-93 ze dne 22. února 2008 ve výroku III. ohledně stěžovatele se ruší. 2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. září 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně jemu a dalším čtyřem žalobcům nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, bylo zastaveno řízení o žalobě Z. B. a ohledně této žaloby bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a usnesením soudu druhého stupně bylo k odvolání stěžovatele a L. O. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a bylo zastaveno řízení o odvolání G. T. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel společně s dalšími osobami podal žalobu, kterou se po České republice - Vězeňské službě České republiky domáhal ochrany svého práva na zdraví, které je porušováno neplněním povinností podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Je totiž jako vězeň dlouhodobě vystaven účinkům tzv. pasivního kouření. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů obsaženým v napadených usneseních, že se z jeho strany jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, když zákaz kouření podle zákona č. 379/2005 Sb. se nevztahuje na věznice s odůvodněním, že budovy věznic jsou sice budovami státního orgánu, ale že tyto budovy neposkytují veřejné služby. Poukazuje na sdělení vedlejšího účastníka řízení z 13. listopadu 2007, že ochraně před účinky pasivního kouření podléhá Věznice Plzeň, ale nikoliv Věznice Valdice. 3. Stěžovatel argumentuje, že je nositelem práva na zdraví zakotveného v čl. 31 Listiny. Vzhledem k jeho současnému postavení odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jsou sice jeho práva a svobody omezeny, ale jen v rozsahu § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato omezení se nikterak nedotýkají práva na zdraví. Využil tedy svého práva a domáhá se žalobou u soudu jeho ochrany jako práva osobnostního. Obecným soudům má za zlé, že jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva s akcentem na jimi tvrzenou nezávaznost zákona č. 379/2005 Sb. označili to, že se domáhá ochrany zdraví před následky pasivního kouření, jemuž je ve věznici vystaven a kterému se nemůže vyhnout jako odsouzený, který musí dodržoval vězeňský řád a rozkazy příslušníků vězeňské služby. Je názoru, že věznice jsou budovami státního orgánu a jako takové podléhají režimu zákona č. 379/2005 Sb. stejně jako celá řada jiných budov, které nejsou v zákoně výslovně zmíněny. I kdyby byl Ústavní soud shodného názoru s obecnými soudy, potom je třeba vzít v úvahu účel a smysl tohoto zákona, který chrání občany před následky kouření ve venkovních prostorách. Pravomocně odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody jsou v uzavřených prostorách věznic, kde vykonávají mnohdy dlouholeté tresty. V žalobě popsané podmínky a činnost, resp. nečinnost vedlejšího účastníka řízení splňují dle jeho názoru podmínky tzv. jiného jednání ohrožujícího a porušujícího občanské právo na ochranu zdraví, které je v rozporu jak se zákonem č. 379/2005 Sb., tak s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, které ukládá povinnost zajistit, aby odsouzeným ve výkonu trestu nevznikala bezdůvodná újma, tedy nesporně i újma na zdraví. Pokud obecné soudy uvedly, že nejsou oprávněny přezkoumával podmínky výkonu trestu, resp. že nelze vymáhat povinnosti vedlejšího účastníka řízení, které mu zákon neukládá, tvrdí, že se jedná o účelové posunutí žalobního tvrzení a žádání. Uváděné poměry ve Věznici Valdice pouze dokumentují podmínky, za nichž k tvrzenému porušování práva na ochranu zdraví dochází. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku (č. 28249/95 ze dne 19. června 2001) zdůrazňující právo na soud, jehož omezení je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Jde přitom o zajištění nikoli práv, jež jsou teoretická či iluzorní, nýbrž práv praktických a účinných, a to obzvláště u práva na přístup k soudům s ohledem na výsadní místo, jaké v demokratické společnosti zaujímá právo na spravedlivý proces. II. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 5. Vrchní soud v Praze odkázal na své rozhodnutí, konkrétně na předposlední odstavec druhé strany. Podle jeho názoru nebyla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu nebylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Za odepření tohoto práva podle něj nelze považovat to, že stát svými předpisy stanoví předpoklady pro výkon tohoto práva. Stejně tak podle něj za odepření tohoto práva nelze považovat ani to, jak posoudil zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. 6. Městský soud v Praze rovněž odkázal na obsah svého rozhodnutí. Má za to, že stěžovateli nebylo odňato "právo na soud", protože soud řešil návrh na osvobození od soudních poplatků vyplývající z žaloby. Navíc byl stěžovatel poučen, na jaké orgány se má obracet s ohledem na to, že je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody, která tím pádem podléhá omezením vyplývajícím ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody a jeho prováděcích předpisů. 7. Vězeňská služba České republiky se vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení. III. Východiska 8. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. 9. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 637). 10. Zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, chránícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, chránícím soukromý život, protože soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje fyzickou a duševní integritu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci X a Y proti Nizozemí, č. 8978/80 ze dne 26. března 1985 - bod 22). 11. I tuzemská teorie dospěla k závěru, že zásahem do nedotknutelnosti osoby je porušení tělesné fyzické integ