II.ÚS 2412/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2412/11 ze dne 22. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V. J., dříve Š., zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2011 č. j. 26 Cdo 522/2011-159 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2010 č. j. 68 Co 187/2010-91, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a GESTIX s.r.o., IČ: 28201795, se sídlem Praha 10, Třebohostická 564/9, zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem Praha 1, V Kolkovně 920/5, jako vedlejším účastníkem řízení, takto: Ústavní stížnost i návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Rekapitulace řízení před obecnými soudy a ústavní stížnosti 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 3, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i to, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. 2. Rozsudkem ze dne 29. září 2009 č. j. 42 C 90/2008-69, který byl ve výroku ve věci samé potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2010 č. j. 68 Co 187/2010-91, vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejšího účastníka a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vyklidit jednotku č. 10 v 5. nadzemním podlaží budovy č. p. X nacházející se v části obce P., na pozemku parc. č. XX v k. ú. Podolí, obec P., zapsané na LV č. XXX u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na adrese Praha 4, Dvorecké nám. 405/3, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Uvedené prostory jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka. 3. Oba soudy měly za prokázané, že předmětné prostory byly původně kolaudovány jako byt, vzhledem k povoleným stavebním úpravám, které provedl jejich původní vlastník Rendl, s.r.o., však bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí, na jehož základě jsou předmětné prostory od 29. srpna 1996 nebytovým prostorem tvořeným kanceláří o dvou místnostech s předsíní, lázní a WC. Stěžovatelka dovozovala své právo užívat předmětné prostory ze smlouvy o nájmu bytu, kterou dne 1. října 2002 uzavřela s Rendl, s. r. o., jednající společníkem a jednatelem V. R., současně nevlastním otcem stěžovatelky, na dobu určitou do 1. října 2052 s neměnnou výší nájemného 2 130,- Kč měsíčně po celou dobu trvání nájmu. Předmětné prostory byly totiž v této smlouvě vymezeny jako byt o pokoji, kuchyni a příslušenství s terasou. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, dospěly k závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. Podle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy, totiž tyto prostory mohly být užívány jen k účelu uvedenému v jejich kolaudačním rozhodnutí, ve kterém bylo jasně uvedeno, že se jedná o kanceláře, nikoliv o byt [obdobně § 126 odst. 1 a 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Poněvadž tato smlouva neobstojí svým obsahem ani jako smlouva o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti, zejména pak určení účelu nájmu, stěžovatelka užívala cizí prostory bez právního důvodu, pročež je povinna je vyklidit. 4. Stěžovatelka v řízení před oběma soudy uvedla, že předmětné prostory jsou užívány jako byt více než deset let s vědomím stavebního úřadu, aniž by žalovaná věděla, že se podle kolaudačního rozhodnutí jedná o nebytový prostor. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003 sp. zn. 22 Cdo 333/2002, který podle jejího vyjádření v právní větě konstatuje, že soud sice musí vycházet z kolaudačního rozhodnutí, není jím však vázán, jakož i na nález ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), který omezil způsob aplikace absolutní neplatnosti smluv pro rozpor se zákonem za účelem ochrany legality v soukromoprávní sféře, kterým je právě ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servanda". Výklad ustanovení o absolutní neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem tak musí být restriktivní. Tyto námitky však oba soudy nepovažovaly za relevantní. Uvedená judikatura podle jejich názoru řeší odlišné situace užívání prostor v rozporu s kolaudačními rozhodnutími vydanými před druhou světovou válkou, resp. skutkově odlišné věci, zatímco v daném případě byla kolaudace provedena v roce 1996 a neplatný úkon je učiněn v roce 2002, tedy po relativně krátké době šesti let, navíc na základě úkonů učiněnými osobami blízkými. 5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. května 2011 č. j. 26 Cdo 522/2011-159 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, neboť toto rozhodnutí neshledal zásadně právně významným. K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že podle jeho ustálené judikatury je třeba při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. určitá místnost, je bytem ve smyslu § 118 odst. 3 občanského zákoníku, respektovat kolaudační stav a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Tyto místnosti nebo místnost tak musí být kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Nájem bytu ve smyslu § 685 občanského zákoníku vzniká nájemní smlouvou, přičemž jeho předmětem je tak právě byt. Nezpůsobilý předmět tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu, a to nikoliv pro nezákonnost podle § 39 občanského zákoníku, jak uvedl odvolací soud, nýbrž pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 občanského zákoníku. Absolutní neplatnost přitom nastává přímo ze zákona, aniž by bylo rozhodné, zda o ní strany věděly, resp. kdo ji zavinil. Argumentaci ohledně nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu ze strany obecných soudů odmítl, a rovněž tak i úvahy o rozporu s ochranou nájemce a nájemního vztahu k bytu, která se přitom nevztahuje na případy, kdy předmětem nájmu není byt. Je-li smlouva o nájmu bytu neplatná a místnosti, které měly být předmětem smlouvy, jsou tak obývány bez právního důvodu, je možné, aby soud, dospěje-li k závěru, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, podle okolností případu určil delší lhůtu k vyklizení nebo podmínil vyklizení poskytnutím přístřeší či jiné bytové náhrady, případně žalobu na vyklizení zamítl. 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje dosavadní skutkový stav, přičemž zdůrazňuje, že předmětné prostory byly jako kancelář využívány velice krátce, a ještě před tím, než uzavřela smlouvu, je užívala jiná nájemnice. Ve své argumentaci zpochybňuje závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy o nájmu bytu z roku 2002, přičemž odkazuje na právní závěry obsažené v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04, podle něhož je při posuzování neplatnosti určitého právního úkonu pro rozpor se zákonem třeba posuzovat účel zákonného příkazu či zákazu, s nímž má být předmětný právní úkon v rozporu. Vzhledem k tomu, že v soukromoprávních vztazích se uplatní zásada, že co není zakázáno, je dovoleno, je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, nikoliv extenzivně. V daném případě stavba domu odpovídala požadavkům na bytovou výstavbu a předmětné prostory byly jako bytová jednotka užívány vždy, s výjimkou krátkého časového období, včetně období před rekolaudací na nebytový prostor. 7. Smyslem absolutní neplatnosti právního úkonu je zabránit, aby jeho předmětem bylo plnění nemožné, aby svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu, obcházel jej anebo se příčil dobrým mravům. S ohledem na veškeré okolnosti případu však má stěžovatelka za to, že aplikace absolutní neplatnosti nájemní smlouvy není pro obranu výše uvedených zájmů nutná, ani přiměřená. Formalistická aplikace ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy se navíc může dostat, a v daném případě se tak i stalo, do rozporu s veřejným zájmem na tom, aby lidé bydleli, ochranou nájemce a nájemního vztahu a základními lidskými právy, zejména právem na ochranu obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V této sou