II.ÚS 2479/09

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní

stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy, 1639/21, 708 00 Ostrava, adresa pro doručování Malenovice 205,

739 11 Frýdlant nad Ostravicí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, č. j. 30 Cdo 463/2009-188, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka

v Pardubicích ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 504/2007-140, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 5 C 1076/2005-52, za účasti

Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové -pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. března

2008, č. j. 22 Co 504/2007 -140, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6.

listopadu 2006, č. j. 5 C 1076/2005-52, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce

(stěžovatel) domáhal určení, že první žalovaný (J. B.) je vlastníkem nemovitosti, a

to objektu bydlení blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále

jen „předmětná nemovitost“), a kterým bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před

soudem prvního stupně. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se

ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal existenci

vymahatelné pohledávky vůči prvnímu žalovanému jako svému dlužníku, a proto nemá

naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Obecné

soudy dále podotkly, že otázku platnosti smlouvy mezi prvním a druhým žalovaným, kterou

stěžovatel namítal, by bylo možno vyřešit v rámci řízení o odporovatelnosti právním úkonům.

Následné dovolání žalobce bylo ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 504/2007-140,

odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud v nastolené otázce [otázka existence

naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že první žalovaný je

vlastníkem předmětných nemovitostí] neshledal zásadní právní význam, protože tato otázka

byla vyřešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu (poukázal na rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 29.

července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července

2008, sp. zn. 30 Cdo 2784/2007). Pokud stěžovatel zpochybňoval skutkové závěry, že do

doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu neprokázal, že by vůči prvnímu žalovanému měl

vymahatelnou pohledávku, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o

námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,

který však nemůže přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve

věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Současně dovolací soud připomenul, že

v dovolání u žádného z dovolacích důvodů nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo

důkazy. Pokud tedy žalobce v dovolání poukazoval na existenci pravomocně přiznané

pohledávky představující náhradu nákladů řízení ve věci vedené u Okresního soudu v

Bruntále pod sp. zn. 16 C 64/2004 a navrhuje připojení tohoto spisu, nemohl k této

skutečnosti dovolací soud přihlédnout již z toho důvodu, že byla uplatněna až v dovolání,

a jedná se tudíž o nepřípustnou novotu. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně pak

Nejvyšší soud řízení zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti.

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i

porušení čl. 4 odst. 1 a 4 odst. 4 Listiny stanovující, že při určování mezí základních práv a

svobod musí být šetřena jejich podstata a smysl. Obecným soudům vytýká nesprávné

posouzení věci a zdůrazňuje, že první žalovaný je s ohledem na všechny jím uvedené

skutečnosti vlastníkem předmětných nemovitostí, a to proto, že smlouva uzavřená mezi ním a

druhým žalovaným je neplatná. Vyslovil předsvědčení, že osvědčil naléhavý právní zájem na

vedení soudního sporu, takže žaloba na určení neměla být zamítnuta. Navíc dle jeho názoru je

otázka naléhavého právního zájmu na určení spolu s otázkou existence vymahatelné

pohledávky stěžovatele vůči prvnímu žalovanému rovněž otázkou zásadního právního

významu, což měl vzít Nejvyšší soud do úvahy.

musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo

vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních

práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával

ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto

směru napadené rozhodnutí,a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o Ústavním soudu“) v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně

neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc

posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne

meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která

nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který

by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů

v souzené věci.

Podstatou námitek stěžovatele je polemika se závěrem obecných soudů, které

neshledaly na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaný je

vlastníkem předmětné nemovitosti, přestože podle přesvědčení stěžovatele byl takový zájem

nepochybně dán. Zpochybňuje tedy vyhodnocení naléhavosti právního zájmu na žalobu na

určení, které provedly obecné soudy. Uvedené námitky stěžovatele jsou tedy v daném případě

spíše v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které

vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá

rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové

okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel

zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další

instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Pouze v případě, kdy

jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními

anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,

považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O

takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy jasně a podrobně vyložily, proč

nepovažují žalobu stěžovatele za důvodnou a proč v ní nespatřují naléhavý právní zájem.

Proti jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního žádné výhrady.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele, neboť

v nastolené otázce neshledal otázku zásadního právního významu, Ústavní soud podotýká, že

z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne,

je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s

ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho

návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí,

Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil

přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil,

proč neshledal přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., včetně stěžovatelem uváděného

důvodu přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní

obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho,

byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li

vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence

Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán

ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v

situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např.

pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících

vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov.

např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01,

stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo

k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo

ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu