II.ÚS 2519/18

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"); jeho výhrady směřují taktéž vůči postupu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž se domnívá, že uvedené obecné soudy porušily jeho ústavně garantovaná práva.

Rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 7. 2017 bylo rozhodnuto o tom, že směnečný platební rozkaz vydaný krajským soudem se vůči stěžovateli ponechává v plném rozsahu v platnosti a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů námitkového řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 30. 8. 2017 tzv. blanketní odvolání.

Stěžovatel byl krajským soudem později vyzván k zaplacení soudního poplatku. Usnesením krajského soudu ze dne 6. 9. 2017 mu bylo taktéž uloženo, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil své odvolání.

Stěžovatel následně dne 8. 9. 2017 a 13. 9. 2017 opakovaně požádal soud o prodloužení lhůty k doplnění odvolání o 20 dnů. První žádost odůvodnil nemocí svou, žádost druhou nemocí svého zástupce.

Usnesením krajského soudu ze dne 14. 11. 2017 byl stěžovatel opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání a zároveň mu byla prodloužena lhůta k jeho úhradě. Pro nezaplacení tohoto poplatku pak soud později řízení usnesením ze dne 15. 2. 2018 zastavil. Po zaplacení poplatku bylo toto usnesení zrušeno.

Stěžovatel, ačkoliv byl krajským soudem poučen o tom, jak má postupovat a o důsledcích nedoplnění odvolání, v soudem stanovené lhůtě odvolání nedoplnil. Spis byl krajským soudem předložen k rozhodnutí o odvolání vrchnímu soudu. Ten usnesením ze dne 26. 4. 2018 odvolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel neodstranil vady odvolání, přičemž toto odvolání nemělo zákonem stanovené náležitosti dle ustanovení § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a nelze jej proto přezkoumat.

Proti odmítavému usnesení vrchního soudu následně stěžovatel podal ústavní stížnost. V té namítá, že napadeným rozhodnutím a postupem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 věty první Ústavy České republiky, právo na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. k 14 odst. k 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy podústavního práva. Porušení zákona přitom považuje za natolik intenzivní, že ve svém důsledku dosahuje ústavněprávní dimenze. Námitky stěžovatele směřují především k postupu krajského soudu. Ten se měl zásahu do ústavně garantovaných práv dopustit tím, že nerozhodl ani o jedné ze dvou stěžovatelových žádostí o prodloužení soudem stanovené lhůty pro doplnění odvolání, resp. že jej k tomu po vydání usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, opětovně nevyzval. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že postupem dotčených orgánů došlo k porušení tzv. principu legitimního očekávání, jež na jeho straně existovalo.

Ústavní stížnost představuje specifický prostředek, který lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Proto ještě dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mimo jiné též to, zda před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato podmínka splněna nebyla, pročež je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity [podrobněji viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého je ústavní stížnost nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). Podle Ústavního soudu má pak tento atribut ústavní stížnosti jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)].

Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákon o Ústavním soudu). Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu je také žaloba pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.) procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno. Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu přitom nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil.

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 947/16 ze dne 23. 2. 2017, I. ÚS 3/12 ze dne 27. 9. 2012, III. ÚS 683/05 ze dne 10. 1. 2006, III. ÚS 533/05 ze dne 31. 10. 2005) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ze strany stěžovatele došlo k nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zároveň nedošlo k naplnění žádné z výjimek z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 téhož zákona.

Ústavnímu soudu proto z výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost bez ohledu na její obsah odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.