II.ÚS 273/15

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, příp. základní práva nezletilých dětí, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "nebyla dodržena ani Úmluva o právech dítěte." Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů matky (stěžovatelky) a otce (P. H.) k nezletilým dětem - J., M. a T.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 Nc 147/2008, Okresní soud Praha-západ nejdříve ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 v rámci řízení o změně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, zahájeného k návrhu stěžovatelky (ve vztahu k nezl. J.) i otce (ve vztahu k nezl. M. a T.), rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezl. J. (výrok I.); uložil otci povinnost s účinností od právní moci rozsudku zasílat stěžovatelce písemné zprávy o zdravotním stavu nezl. J. , jeho školních i mimoškolních aktivitách, a to vždy k patnáctému dni každého kalendářního měsíce (výrok II.); zamítl návrh otce na změnu výchovy nezl. T. a M. (výrok III.); zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. (výrok IV.); a v neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.). Okresní soud tak mimo jiné nevyhověl návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala změny úpravy jejích výchovných poměrů k nezl. J., který byl na základě předchozích rozhodnutí okresního soudu svěřen do rozvodu a pro dobu po rozvodu rodičů do výchovy otce a stěžovatelce byl upraven pravidelný styk s ním. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že "provedeným dokazováním bylo zjištěno, a to jak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie od PhDr. N. Matulové, tak zprávami DKC (Dětské krizové centrum - pozn. ÚS), že nezl. J. byl až do konce roku 2013 schopen obnovení vztahu s matkou, nikoli však v rozsahu původně upraveného styku, ale mimo bydliště matky a pouze za přítomnosti matky, nikoli rodičů matky. Následně se situace změnila, J. v současné době odmítá jakékoli kontakty s matkou, přičemž již byly vyčerpány možnosti dalšího psychologického terapeutického působení na nezletilého, jak vyplynulo i z výslechu psycholožky DKC PhDr. Plívové i vyjádření samotného J., učiněného před soudem." Okresní soud proto dospěl k závěru, že za této situace "je zcela v rozporu se zájmy nezl. J., aby došlo ke změně jeho výchovy a předání do péče matky. S matkou má nezl. J. velmi problémový vztah, u otce je spokojený a prospívá. Předání nezl. J. do péče matky by pro nezletilého v současné době znamenalo jeho naprosté zničení, jak vyplynulo i z výpovědi soudní znalkyně PhDr. N. Matulové" (str. 17 rozsudku).

Rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, pak Okresní soud Praha-západ k návrhu otce na změnu úpravy styku stěžovatelky s nezl. J. změnil svá předchozí rozhodnutí, pokud jimi bylo rozhodováno o úpravě styku stěžovatelky s nezl. J., a to tak, že styk stěžovatelky s nezl. J. se neupravuje (výrok I.), a dále určil, že tento rozsudek je předběžně vykonatelný (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud vycházel z výše předestřených skutkových zjištění a po provedeném dokazování (zejména výslechem nezl. J., psycholožky DKC PhDr. K. Plívové i zprávami DKC) dospěl k závěru, že zde nastaly okolnosti, předvídané v ustanovení § 909 občanského zákoníku, které odůvodňují změnu rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, neboť "sám nezletilý odmítá s matkou komunikovat a setkávat se s ní. Zároveň odmítá navštěvovat DKC, neboť to dle jeho názoru ničemu nepomáhá a stejně se nic nezmění na jeho současném stanovisku nesetkávat se s matkou. (...) Nezletilý má blíže k otci, matka jej zklamala a nedůvěřuje jí." Proto okresní soud rozhodl, že "v zájmu nezl. J., který musí být při rozhodování soudu prioritní podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, je soudně neupravovat jeho styky s matkou, když přihlížel ke stanovisku samotného nezletilého, které je v daném případě podstatné vzhledem k jeho věku" (str. 5 rozsudku).

Proti oběma citovaným rozsudkům okresního soudu stěžovatelka podala odvolání, v němž jednak zpochybňovala závěry okresního soudu ve vztahu k zamítnutí jejího návrhu na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. ve vztahu ke změně úpravy styku stěžovatelky s ním, jednak namítala procesní pochybení okresního soudu, když o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J. rozhodl při jediném jednání a bez přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, jejíž omluvu z tohoto jednání shledal nedůvodnou.

Krajský soud v Praze nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal odvolání stěžovatelky důvodným a napadené rozsudky okresního soudu potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné, když se zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, a to jak ohledně zamítnutí návrhu stěžovatelky na změnu výchovných poměrů k nezl. J., tak i ve vztahu ke změně úpravy styku stěžovatelky s ním, neboť i krajský soud (po doplněném dokazování) konstatoval, že "vztah mezi matkou a nezletilým je dlouhodobě špatný (...), chybí mezi nimi jakákoliv citová vazba (...), nezletilý odmítá jakýkoliv kontakt s matkou, včetně docházení do dětského krizového centra. Ať už jsou důvody současného vztahu jakékoliv, situace je taková, že dlouhodobá profesionálně vedená terapie nepřinesla ve vztahu mezi matkou a nezletilým žádné výsledky." Proto krajský soud dospěl k závěru, že "pokud do současné doby v dětském věku nezletilého nedošlo k postupnému obnovení vzájemného vztahu, tak v současné době k navázání kontaktu mezi matkou a nezletilým v reálném prostředí může dojít jen při ochotě obou k obnovení jejich kontaktu. Styk s matkou v jakékoliv formě vzhledem k dlouhodobému odmítání matky ze strany nezletilého, nemůže vést k obnovení jejich vzájemné citové vazby a není tak v zájmu nezletilého" (str. 9 rozsudku).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v průběhu řízení před obecnými soudy, vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jejích návrzích na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. a na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J.. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje, že "soudy obou stupňů ignorovaly zákonná kritéria o výchově nezl. dětí, o styku rodičů s dítětem", svojí argumentací především zpochybňuje procesní postup obecných soudů, zejména při zjišťování skutkového stavu v rámci procesu dokazování, vůči kterému vznáší celou řadu námitek. Předně opětovně namítá podjatost a zpochybňuje odborné schopnosti znalkyně PhDr. N. Matulové, z jejíhož znaleckého posudku obecné soudy vycházely a s nimiž stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje. Dále pak stěžovatelka namítá průtahy v řízení před okresním soudem, zejména pak ve vztahu rozhodování o úpravě jejího styku s nezl. J., a v neposlední řadě opětovně vznáší námitku ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, pokud okresní soud o úpravě jejího styku s nezl. J. rozhodoval bez její přítomnosti, resp. přítomnosti její právní zástupkyně, když si zcela "svévolně vysvětlil řádně lékařsky doloženou omluvu právní zástupkyně (stěžovatelky) z nařízeného jednání."

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění a opakovaně již v řízeních před obecnými soudy. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny právních závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro úpravu výchovných poměrů k nezl. J., příp. úpravu jejího styku s ním, a se kterými, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry obecných soudů, na jejichž základě nevyhověly návrhům stěžovatelky (ani otce nezletilých) na změnu úpravy výchovných poměrů a vyživovacích povinností k nezletilým dětem, resp. přistoupily k úpravě styku stěžovatelky s nezl. J., považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky či porušení Úmluvy o právech dítěte.

Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že obecné soudy přijatými závěry nevzaly v úvahu zájmy nezl. J.a ignorovaly potřebu zajistit navázání jeho vazeb se stěžovatelkou, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), v tomto případě tedy nezl. J., jenž své stanovisko k této otázce také v průběhu řízení před obecnými soudy náležitě vyjádřil. Naopak představu stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími vytvoří prostředí, v němž bude nezl. J. fakticky přinucen k navázání vazeb se svou matkou (stěžovatelkou) a tedy ke změně svého dosavadního postoje, je třeba odmítnout. Tato představa nejen zcela zřetelně koliduje s uvedeným postojem (přáním) nezl. J., ale navíc vychází z mylného předpokladu, že úkolem obecných soudů v řízeních o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je svými rozhodnutími překonávat dlouhodobě přetrvávající komunikační i vztahové rozpory mezi rodiči, projevující se především v jejich neschopnosti společně se dohodnout na úpravě výchovných poměrů k jejich nezletilým dětem, a to právě s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu, jemuž musí jednoznačně ustoupit uvedené rozpory mezi rodiči, v nichž se velmi často nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stávají jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči. V této souvislosti je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že charakter většiny námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti i některé její procesní úkony (kupříkladu odmítnutí součinnosti k vypracování znaleckého posudku ve vztahu k rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezl. J.) v průběhu řízení před obecnými soudy s tímto požadavkem příliš nekorespondují.

Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v ústavní stížnosti svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jejích návrzích na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. a na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J., podepřela argumentací, v níž především zpochybňuje procesní postup obecných soudů, zejména při zjišťování skutkového stavu v rámci procesu dokazování. Za tímto účelem tak stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší celou řadu námitek, pohybujících se ovšem toliko v rovině podústavního práva, které buď opakovaně uplatňovala již v řízeních před obecnými soudy, jako tomu bylo kupříkladu u námitek směřujících vůči znaleckému posudku PhDr. N. Matulové i znalkyni samotné či u námitky porušení jejího práva na spravedlivý proces z důvodu rozhodování okresního soudu v nepřítomnosti stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, s nimiž se ovšem dle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečným a řádným způsobem vypořádaly, anebo se jedná o námitky, které stěžovatelka vznáší až nyní v ústavní stížnosti, ačkoliv k tomu měla v řízeních před obecnými soudy dostatečný procesní prostor, kterého však náležitě nevyužila.

Uvedené zcela platí zejména ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému procesnímu pochybení obecných soudů, pokud se dostatečně nevypořádaly s jejím důkazním návrhem na provedení revizního znaleckého posudku, neboť znalecký posudek z oboru klinické psychologie PhDr. N. Matulové provedla dle stěžovatelky "podjatá znalkyně". Jak již Ústavní soud zdůraznil, obecné soudy se s touto námitkou dostatečně vypořádaly, a to opakovaně, neboť ji stěžovatelka uplatnila nejen v samotné námitce proti ustanovení této znalkyně okresním soudem na základě usnesení ze dne 23. 2. 2012 (na č. l. 1058), s níž se okresní soud podrobně vypořádal v usnesení ze dne 19. 6. 2012 (na č. l. 1239), ale i v odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 12. 2013 (na č. l. 2168) o přiznání odměny za vypracování znaleckého posudku, které krajský soud v usnesení ze dne 30. 7. 2014 (na č. l. 2550) shledal nedůvodné. Navíc samotný důkazní návrh na vypracování revizního znaleckého posudku stěžovatelka řádně nevznesla, ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána (viz Protokol o jednání před krajským soudem ze dne 29. 10. 2014, na č. l. 2572), pouze jej tedy zmiňovala jako součást své argumentace, zpochybňující závěry uvedeného znaleckého posudku PhDr. N. Matulové.

Rovněž s další námitkou stěžovatelky ohledně pochybení okresního soudu, kdy měl zcela "svévolně" jednat v její nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti její právní zástupkyně, se dle názoru Ústavního soudu krajský soud dostatečně vypořádal v ústavní stížností napadeném rozsudku. Krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu, pokud za situace, kdy jednání ve věci bylo nařízeno na den 28. 4. 2014 a předvolání k jednání bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 11. 4. 2014, omluvu právní zástupkyně stěžovatelky, která podáním ze dne 28. 4. 2014 požádala o odročení jednání z doloženého důvodu kontroly právní zástupkyně stěžovatelky v den 28. 4. 2014 (bez uvedení hodiny) na stomatologii Všeobecné fakultní nemocnice v Praze po ošetření dne 25. 4. 2014, vyhodnotil jako nedůvodnou a v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti. Krajský soud dospěl k názoru, že "při sjednání lékařské kontroly musel právní zástupkyni (stěžovatelky) již být termín jednání znám a bylo na ní, aby si lékařskou kontrolu zajistila v jiném termínu nebo zajistila účast zástupce sjednáním substituce, kromě toho lékařská kontrola nebyla časově určena a nekolidovala tak přímo s nařízeným jednáním." (str. 8 rozsudku).

K obecnému poukazu stěžovatelky na průtahy v řízení před obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že před podáním ústavní stížnosti je nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V případě tvrzených průtahů v řízení je to postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, když podle jeho ustanovení § 174a odst. 1, "má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve vztahu k napadeným usnesením podala, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby zkoumal, zda v nyní posuzované věci k průtahům v řízení skutečně došlo či nikoliv.

S ohledem na výše uvedené tak lze souhrnně konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, ani Úmluva o právech dítěte, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.