II.ÚS 2872/21

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené usnesení orgánu činného v trestním řízení, kterým mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor obecné kriminality, vydal dne 19. 7. 2021 usnesení, kterým podle § 12 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 1 odst. 6 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, bez souhlasu stěžovatele jako obviněného nařídilo prodej jeho majetku, kterým je osobní automobil tovární značky BMW 6401, RZ XXX, nákladní automobil tovární značky HUMMER H2, KL XXX a dále motocykl tovární značky HARLEY DAVIDSON VRSCDX NIGHT ROD SPECIÁL, RZ XXX. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Stížnost byla Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích zamítnuta jako nedůvodná.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Základní důvod porušení svých shora ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že není dán důvod k prodeji podle předmětného zákona, když výše popsaný majetek nepodléhá rychlé ztrátě hodnoty, jelikož jde o specifická vozidla, která již nejsou vyráběna, tedy jejich hodnota když nestoupá, tak přinejmenším zůstává stejná. U jednoho z předmětů usnesení stěžovatel uvádí, že nejde o jeho vlastnictví, jelikož k vozidlu BMW pouze uplatňuje zástavní právo, o čemž je policejní orgán informován.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do zajišťovacích institutů v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

Uvedené principy je třeba vztáhnout i na postup orgánů činných v trestním řízení podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Pokud je rozhodnutí o prodeji zajištěného majetku podle citovaného zákona řádně odůvodněno a vyplývají z něj všechny skutečnosti, jež orgány činné v trestním řízení vzaly při jeho aplikaci do úvahy, není ze strany Ústavního soudu důvod do tohoto procesu jakkoli zasahovat. V dané věci je zřejmé, že státní zástupkyně se v napadeném usnesení, jímž zamítla stížnost stěžovatele do usnesení policejního orgánu, vypořádala se všemi námitkami stěžovatele, které tento předkládá opětovně Ústavnímu soudu s tím, aby je podrobil dalšímu instančnímu přezkumu. Přehlíží však, že toto není úkolem Ústavního soudu, který jako orgán ochrany ústavnosti vstupuje do předmětných řízení ve zcela mimořádných případech, a to, když jsou zasažena základní práva stěžovatelů.

Je zřejmé, že k odnětí majetku stěžovatele napadeným rozhodnutím nedochází. Finanční prostředky získané prodejem jeho majetku budou uloženy až do skončení trestního řízení v soudní úschově, přičemž do skončení trestního řízení je jeho vlastnické právo k těmto prostředkům zachováno. Další postup orgánů činných v trestním řízení pak bude záležet na jeho výsledku.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci po přezkoumání napadeného usnesení a postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud rozhodl taktéž odmítavým výrokem, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.